 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02 |
|
|
|
|
|
| Ester
Kočičková a Luboš Nohavica jsou skvělí. Jen málokdo to ale ví |
(mi) Když se člověk pro něco nadchne
a hovoří o tom, tak obvykle přehání. Budu se tedy držet při zemi a řeknu
to bez emocí: to, co na pódiu předvádějí zpěvačka Ester Kočičková a klavírista/zpěvák
Luboš Nohavica, snese i ta nejpřísnější měřítka českáho šansonu posledních
padesáti let. Pokud tedy máte rádi písně Hany Hegerové nebo Petra
Hapky a nechali jste si ujít koncert uvedené dvojice na konci loňského
roku, máte čeho litovat. Ester Kočičková a Luboš Nohavica jsou podle mého
s oběma slavnými českými šansoniéry srovnatelní. Fakt, nepřeháním. Kromě
toho jsou to příjemní lidé, se kterými se dá normálně bavit. Posuďte sami.
Jak jste se vlastně vy dva
dali dohromady?
EK:V rámci studia na
konzervatoři jsme s naším třídním učitelem Jaroslavem Duškem dělali spousty
různých experimentů, mj. tzv. divadelní kavárnu. Její provoz spočíval
v tom, že jste si ke kávě mohli objednat např. dialog s manželkou, ke koňaku
báseň, k řízku monolog na zvolené téma, k moučníku masáž...
LN: ...hostům se tam
zkrátka dělalo pomyšlení. No a tam jsme si, abych to shrnul, poprvé pohlédli
do očí...
EN: ...přesně tak, v
tu chvíli námi projel blesk, o kterém jsme až později zjistili, že byl
tvůrčí, nikoli erotický. Po tomhle setkání jsme se asi rok neviděli, já
jsem mezitím začala dělat ve Velmi jemném klubu někdejšího Rádia Limonádový
Joe pseudobarovou pseudozpěvačku - a v nejlepším mi otěhotněla klavíristka...
LN: ... no, a já, jak
jsem v té době obcházel kluby a sháněl práci, tak jsem šel zrovna okolo...
EK: ... a já ho uviděla
a vzpomněla si, že je klavírista, a tak jsem se zeptala, jestli nechce
zkusit takovouhle srandu a jestli není těhotný. To všechno se stalo před
čtyřmi lety.
Luboši, ty jsi začal
svou hudební dráhu před více než dvaceti lety právě ve Valmezu, v divadle
Schod. Jak k tomu došlo?
Já jsem tenkrát chodil
na gympl a jako všichni v té době hrál bigbít, převážně věci od Deep Purple
atp. To byla doba, kdy jste dali pracně dohromady kapelu, repertoár, zahráli
na první zábavě, po které někdo zdemoloval autobusovou zastávku a bylo
po hraní. Tenkrát mi zavolal Jarek Bartoň (později Citron), který tady
snad studoval stavárnu a dotáhl mě do divadla. Dostal jsem scénář, abych
zkusil udělat pár písniček, tak jsem to zkusil. Spolupracoval jsem asi
dva roky na hrách Homo Dalibor a Robinson z Krhové někdy v letech 1977-78.
Pak jsem musel na vojnu a tím to skončilo. Ty písničky se dodnes hrají
a já jsem divadlu moc vděčný, že jsem díky němu pochopil, co mám dál dělat.
Schod je záležitost mého srdce.
Po návratu z vojny ses
věnoval jen hudbě?
Jo. Hrál jsem s Abraxasem,
pak v Bratislavě s kapelou Mariky Gombitové v období jejího hitu Colosseum.
Byla to federální česko-slovenská skupina se spoustou zajímavých hudebníků.
Z některých z nich poté vznikla bigbítová formace Mandragora, která měla
jen krátké, asi roční trvání....
EK: ... bohužel, já
je nikdy neslyšela, ale spousta lidí na Mandragoru dodnes vzpomíná jako
na skvělou, originální kapelu světové úrovně.
Proč ten rychlý konec?
My jsme šli rychle nahoru,
brzo jsme začali hrát na stadionech, amfiteátrech, prostě velkých pódiích.
Jenže pak nám emigroval zpěvák a my už se z toho nevzpamatovali. Zakrátko
přišla revoluce a já na několik let zmizel hrát do Švýcarska po pianobarech.
Bigbít a šanson,
to má k sobě trochu daleko. Znamená to, že ses sklidnil a našel se jen
v hraní za klavírem a se zpěvačkou?
LN: To ne, bigbíťák
duší a srdcem jsem pořád. V dnešních podmínkách ale postavit kapelu není
jednoduché. Každý by chtěl napřed sjednané kšefty, prachy a pak se repertoár
možná naučí. A já už kolem sebe potřebuji hráče, kteří něco umí, nemám
čas na mladé kluky, kteří se teprve učí hrát na kytaru. Ty, co hrát umí,
je zase třeba zaplatit.
Klavír je sice malý
orchestr, to ano, ale my bychom s Ester do budoucna rádi sestavili kapelu
z hráčů, které už máme vyhlídnuté. Umíme dělat písničky, máme jich už na
několik alb, ale jsme slabí v marketingu. Bez peněz můžeme jezdit jen ve
dvou, s kapelou už by to nešlo.
EK: Spousta našich písní
ovšem po hudební i textové stránce vzniká rovnou s představou bohatšího
doprovodu. Ty na představeních moc nehrajeme, ono asi nemá smysl říkat
- tak, tadyhle by měly znít saxofony, tam zazpívá sbor; ne každý posluchač
má fantazii podobnou té naší. My hodně pracujeme s parodií, ale ne samoúčelně,
silně epický text se vždy opírá o hudbu a naopak. V ideálním případě by
měl např. slowrock o podvedené řeznici "Masné krámy" evokovat taneční zábavu
někde v Horní Dolní, píseň O sani a čárce zase středověkou hradní tyrádu,
prostě na každý kus jiné obsazení. A což teprve, kdybychom mohli točit
klipy. To by bylo draků, to by bylo exteriérů. Zatím jsme jen snílci a
šansonoví minimalisté.
Vy jste od počátku hráli
své původními věci?
EK: Vůbec ne. Abychom
ve zmiňovaném klubu měli co nabídnout lidem k jídlu a jako kulisu, nacvičovali
jsme za pochodu různé ty Ježky, pohodové sladké melodie i jazzové standardy
- dodnes nechápu, jak jsem mohla být tak troufalá - snad, že jsem se přitom
schovávala do velmi stylizovaných kostýmů. A jednou mi Luboš přinesl pásek
s několika melodiemi s tím, abych je zkusila otextovat...
LN: ... protože já jsem
předtím hrál ty nejrůznější evergreeny po pianobarech a už jsem toho měl
plné zuby, a když jsem se vrátil do Prahy, čekalo mě to znovu. Tak jsem
přinesl pár svých věcí, myslím že dokonce i něco z toho Schodu.
Kdo k těm písničkám
napsal a píše texty?
EK: Když zpívám já,
jsou to mé texty, když Luboš, pak jeho. Výjimkou v repertoáru dodnes zůstalo
už jen pár převzatých lahůdek, jako jsou Máňa, Dobrý den, majore Gagarine,
či ruské Padmaskovnyje vječera. Zařazujeme je, když potřebujeme
po přestávce svolat diváky do sálu nebo když si já potřebuju dodat trochu
té pěvecké odvahy.
Píše se vám lehce?
EK: Pořádně textařit
jsem začala až na Lubošův popud. Do té doby jsem jako každé druhé děvčátko
psala básně. Když si je čtu zpětně, jasně mě přesvědčují o tom, že mi omezení
daným rytmem a počtem dob, stejně jako vymezení základní nálady danou melodií,vyloženě
prospívají. Luboš přinese melodku, já si jí poslechnu a je to. Někdy
hned, někdy za půl roku, někdy po smyslu hudby, někdy proti němu, někdy
se text Lubošovi líbí, někdy si holt musí zvyknout.
LN: Když jela na týden
k Jadranu, dal jsem jí kazetu s patnácti písničkami a přivezla je otextované
všechny...
EK: ... no jo, vlahý
večer na terase, dvacet metrů od moře, kolem šumí stromoví a cupitají ježci,
v takových chvílích nemusíte Múzu dvakrát přemlouvat !
Jak třeba přišla na svět
píseň Petrohrad 1917? Zpíváte tak přesvědčivě o době, kterou jste nezažila...
EK: Text opět vyšel
z melodie, která tentokrát přímo nabízela pravidelný rytmus střídání nohou
při bruslení. O něm písnička taky je. Tehdy jsem bydlela na Letné a cho-dila
tam na procházky se psem. Dnes nejen tam, ale i ve Stromovce a vůbec všude,
kde jsou rovné plochy, řádí kolečkoví bruslaři, včetně budhisty Igora
Chauna; taková ta monstra obalená chrániči, ve speciálním, savém oblečení,
s kusy bakelitu na nohou. A tam se mi před očima vynořil ten kontrast :
obrázek ze starého Petrohradu, kde dámy s pány bruslí po zamrzlé Něvě za
zvuků valčíku, oproti obrázku bruslařů letenských. Revoluce se dá dělat
všude a všelijak, i bruslit se dá kdekoli, a bruslit ven z časů zlých
(viz refrén) dneska pro mnohé znamená jít rychle a revolučně ven ze sebe
sama, třeba k jinému, krásnějšímu a štíhlejšímu tělu s perfektně okysličeným
mozkem. Jsem prostě staromilec a kromě toho neumím bruslit.
Jak jste se dostala do Prahy?
V Praze žiju už od osmnácti.
Doma v Klatovech jsem jako absolvent střední pedagogické školy neměla co
dělat, všechna místa byla obsazena, tak mi maminka vyřídila pozici vychovatelky
v řeznickém učilišti v Praze-Písnici. Ale protože jsem samozřejmě chtěla
být původně nejméně herečkou, když přišla nabídka resortu zemědělství a
výživy, že organizuje pro vychovatele kurz pantomimy a lidového tance,
přihlásila jsem se alespoň na ten. Tam jsem se zalíbila lektorovi, říkal,
že jsem komediální talent a že mám zkusit pantomimu v tehdejší večerní
lidové škole umění pro pracující...z oddělení pantomimy na oddělení herecké,
rok a půl jako barmanka...dost už.
Povídejte tedy o svém prvním CD!
LN: Album jsme si raději vydali sami,
ačkoli jsme se samozřejmě museli zadlužit. Žádné velké vydavatelství nám
spolupráci nena-bídlo a ta malá zase nenabízejí natočení videoklipu nebo
umístění do rozhlasových playlistů - takže by nám vlastně za svá pro-centa
v ničem užitečném nepomohla.
EK: Udělali jsme snad radost svým
věrným, nevím ale, zda by některé rádio chtělo jemné písně s klavírem.
Je to balíček s třinácti příběhy, jejichž intimitu ocení posluchač v klidu
a soustředění. A teď reklama : CD "Ester Kočičková a Lubomír Nohavica
s klavírem" z produkce vydavatelství Rumpsum můžete exkluzivně
zakoupit na koncertech výše uvedené dvojice, nebo objednat na adrese rumpsum/zavináč/quick.cz
!!! (Podrobnější informace, fundovanou recenzi a co nejdřív i malou zvukovou
ukázku najdete na web.quick.cz/rumpsum
.)
LN: Děkujeme za rozhovor.
EK: A děkujeme za reklamu.
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět
| |
| |
|
|
