 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02.
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03,
09/03,
10/03,
11/03,
12/03,
13/03,
14/03,
15/03,
16/03,
17/03,
18/03,
19/03,
20/03,
21/03,
22/03,
01/04 |
|
|
|
|
|
| Z historie
města: Chudobince ve městě Valašské Meziříčí |
 |
V roce 1882
přišly Milosrdné sestry sv. Kříže do Choryně. Už od začátku století občas
docházely podle potřeby do Valašského Meziříčí k ošetřování těžce nebo
nakažlivě nemocných lidí. Po odchodu sester vincentek z ženské věznice
v roce 1910 usilovala hraběnka Marie z Bukůvky Stillfriedová o to, aby
sestry sv. Kříže převzaly ošetřování ve dvou chudobincích a také se ujaly
dívčí mládeže. Její manžel Jaromír Sigmund hrabě Bukuvský z Bukůvky najal
část velkého majetku Žerotínů a sídlil s rodinou v tak zvaném Manském domě
na Žerotínově ulici.
Činnost sester v chudobinci
byla zahájena 15. února 1912. Katalog Kongregace Milosrdných sester sv.
Kříže uvádí k 1. lednu 1913 v chudobinci ve Val. Meziříčí tři sestry. Byly
to: sestra Ermína Kova-říková, sestra Petra Mikešová a sestra Timothea
Hromadová. Byly podřízeny dvěma spolkům: Alžbětinskému spolku, který se
snažil odpomoci bídě těch nejchudších, a novému spolku pro privátní ošetřování
nemocných. Chudobní bydleli ve dvou domech - v chudobinci ve Val. Meziříčí
a v Krásně v jedné malé chaloupce Pod Oborou. V poledne si každý vzal svůj
hrnek a šel na obchůzku. Žili z milodarů. Když sem sestry přišly, bylo
všude plno špíny, ložní prádlo roztrhané a vše bylo zamořeno hmyzem.
V obou chudobincích
měl dohled tak zvaný "otec chudých". V té době, kdy tři sestry nastoupily
službu u chudých, jím byl pan Janík. Poctivě se snažil vymoci na obci opravu
chudobinců a zvýšení příspěvků na opatření těch nenutnějších životních
potřeb, ale marně. Přesto se ale sestrám po delší době podařilo oba chudobince
vyčistit a vybavit slušným prádlem. Z kozího chlívku byla z iniciativy
sestry Ermíny zřízená pěkná kuchyňka, v níž se pro chudé začalo vařit.
To byl vrchol spokojenosti těchto lidí. Už nemuseli chodit od domu k domu,
mohli usednout doma za stůl. Jejich trvalým dobrodincem byl pan farář Eduard
Kavan, která na Štědrý den navštěvoval oba chudobince a všechny podaroval.
Sestry bydlely v malém
domku, který patřil salvatoriánům. Byly v něm dva byty, na straně ke konviktu
bydlely sestry, na levé straně starší manželé. V roce 1914 bylo tříčlenné
sesterské společenství rozšířeno o sestru Inviolatu Vlachovou, vyučující
dívky ručním pracím a němčině.
To už začala 1. světová
válka a všude se začaly otvírat lazarety. Ve Val. Meziříčí a Krásně byly
čtyři: v zámku, jedné krásenské škole, v konviktu u salvatoriánů a v ústavu
pro hluchoněmé (zde byl již první rentgen, kterým lékaři vyšetřovali nohu
paní Jany Hanusové, matky herce Františka Hanuse). Ve všech těchto lazaretech
ošetřovaly vojáky Milosrdné sestry sv. Kříže.
V roce 1915 přišly do
Val. Meziříčí k sestrám z chudobince ještě dvě další sestry učitelky. Všude
vládla bída a drahota, nebylo potravin, otopu a jiných životních potřeb.
Sestry byly odkázány na milodary dobrých lidí a příbuzných nejen v době
války, ale i po jejím skončení. Lazarety se postupně rušily, sestry ošetřovatelky
odešly do nemocnic. Mezitím vzniklo ve Val. Meziříčí další působiště, ústav
nazvaný "Josefínum", kde se vyučovalo hudbě, cizím jazykům, šití
a později i vaření.
V lednu a v únoru roku
1921 přibylo sestrám z chudobince práce. V ústavu pro hluchoněmé onemocnělo
30 dětí spálou. Postarala se o ně především sestra Timothea Hromadová.
Šest týdnů tam s nimi byla v izolaci a ošetřovala je ve dne v noci.
V roce 1921 vystřídal
pana Janíka, hospodáře v obou chudobincích, pan Nachmüllner. I když byl
pokrokového smýšlení, vycházel sestrám ochotně vstříc a vymohl pro oba
chudobince mnohá zlepšení. První desetiletí svého působení ve Val. Meziříčí
ukončily sestry z chudobince opět službou nemocným dětem z ústavu pro hluchoněmé,
které si přinesly z domu osypky a jedno dokonce spálu. Dalších 20
dětí dostalo zápal plic. Na pomoc přišly i dvě sestry z Choryně. Po dvou
měsících se podařilo všechny nemoci zdolat.
V roce 1943 byl konvikt
salvatoriánů změněn na městskou nemocnici a tito řeholníci potřebovali
pro svůj noviciát domek, v němž bydlely sestry. Těmto poskytly skromné
ubytování spolusestry z kláštera. Salvatoriáni v krátké době domek přestavěli,
opravili a usadili se v něm. Přestože bylo třeba převzít činnost v nemocnici,
byly sestry svými představenými k 1. září 1943 odvolány a nahrazeny civilním
personálem. Avšak sestře představené Vojtěše Zmeškalové zůstal vrchní dozor
nad nemocnými v chudobinci a při ošetřovatelské zdravotní službě v rodinách.
V kronice je uvedeno: "S těžkým srdcem se sestry loučily s chudobincem
a jeho obyvateli..."
Z pramenů sester sv. Kříže
napsal a ilustracemi doložil Jindřich Janoušek
Obyvatelé meziříčského chudobince
se svými opatrovnicemi
Konvikt a zámeček hraběte Žerotína,
kde bydlel hrabě z Bukůvky na pohlednici z roku 1902
Chudobinec ve Valašském Meziříčí
na rohu Žerotínovy a Tolstého ulice
Vedle chudobince stál domek, ve kterém
v letech 1912-40 bydlely sestry, které v chudobinci pracovaly. Snímek z
roku 1978.
|
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět
| |
| |
|
|
