Po krátkém humorném úvodu o ulítlé andulce (Wollner) a uprchlých chrtech (Dorazín) následovaly dvě hodiny nejrůznějších otázek a odpovědí na ně. Plná čítárna naslouchala zajímavému, často vtipnému vyprávění obou žurnalistů, menší část z něj vám nyní nabízíme formou zkráceného přepisu magnetofonového záznamu.

   Kde Vám bylo nehůř?
   MD: Nejhůř asi v Dagestánu. Tam je to obrovská mafie, různá etnika, lidé se  střílí navzájem na ulici. Když jsme tam s kolegou kameramanem přiletěli, řekli, že musíme pryč, přestože jsme měli platnou novinářskou akreditaci pro ruské území. Když jsme se pokusili natáčet, okamžitě nás odvlekli do budovy parlamentu. Byl zrovna výjimečný stav a viděli jsme tam neuvěřitelné věci: někteří politici měli samopaly, jiní granáty, mezitím se modlili, všude byly islámské modlitební koberečky. Odvedli mě do podzemí budovy a dvě hodiny mě tam vyslýchala dvoumetrová obluda. Tam jsem skutečně nevěděl, co se mnou bude, kdybych se ztratil, nikdo by se nedozvěděl, kde je mi konec. Pak nás odvezli na letiště, posadili do letadla mezi kozy a ovce a poslali pryč. To je hodně nepříjemná vzpomínka.

   Nakolik si témata vybíráte a nakolik je máte direktivně stanoveny?
   MW: Reportáže si vybírám sám nebo mi je přidělí šéf, protože patří do mého oboru. Ale neudělal bych reporáž na objednávku, která by byla totálním nesmyslem. Když na Nově dostanou příkaz natočit něco hrozného o ČT, tak to udělají a pak jim to navíc sestříhají, aby to vypadalo ještě horší. Takové manýry v ČT bohudík nejsou, funguje to tam docela demokraticky.

   Krátí vám někdy nebo mění reportáže?
   MW: Za našimi zády ne, ale dají nám časový limit, do kterého se musíme vlézt, což je většinou takřka nemožné.  Vysvětlit např. majetkové převody ve firmách tak, aby to bylo srozumitelné, to je buď nemožné nebo zkreslující.
   MD: Domácí události jsou většinou srozumitelné, ale když máte za minutu deset říci něco o zemi, kterou nikdo nezná, to je šílené...

   Můžete vzpomenout nějaká setkání se zajímavými osobnostmi?
   MW: Já jsem se dvakrát setkal s Dalajlámou, on je to takový veselý pán, kolem kterého vždy krouží doprovod několika mnichů, kteří vás upozorní, že nesmíte položit více než dvě otázky. Já jsem jich položil asi pět a on stále s úsměvem, v pohodě,  zábavně odpovídal. Na mou otázku, co hodlá dělat v Praze, odpověděl např. jednoduše: "Nic". Nešel se ani podívat na Karlův most, on je zkrátka ten budhismus o něčem jiném než jsme zvyklí my.

   Na co se chystáte nebo co připravujete v nejbližší době?
   MD: Já se chystám, jestli to vyjde, v květnu do Kazachstánu, kam nás pozval prezident Nazarbajev. Výhodou takového prezidentského pozvání je, že se dostanete do míst, kam by vás normálně nepustili, na Bajkonur, k ropným nalezištím, do pouště a hor. Je to hrozně krásná země, jedna z největších na světě, ze středoasijských asi nejbližší Evropě. Hospodářsky se údajně rychle vyvíjí a je prý vhodná a bezpečná pro investice. Takže bychom rádi zjistili, jak to tam doopravdy je.

   Koho byste rádi viděli v křesle ředitele ČT?
   MW: Mně jeden z televizních radních  říkal, že by to měl být technokrat. To si já nemyslím. Ředitelem by měl být člověk s promyšlenou vizí o ČT, který by uměl vysvětlit, proč je ČT veřejnoprávní médium, proč je jiná než komerční televize, proč je její existence tak důležitá, proč mají lidé platit koncesionářské poplatky atp. Měl by to být vzdělaný člověk, který zná svět a ovládá jazyky. My v Čechách jsme ale hrozně chytří a myslíme si, že nepotřebujeme poradit.

   Kdyby politici v Británii sáhli na BBC, kterou já považuji za skutečný vzor nezávislosti, tak by je lidé ukamenovali, protože to tam je jeden ze základních pilířů demokracie. Naše televize potřebuje pevnou koncepci, která se nebude měnit s každým novým ředitelem. Onen dotyčný radní např. odmítl jako ředitele Ivo Mathé, protože ten "radní nechce poslouchat". Někteří radní ČT o televizi nic neví, ale chtěli by ji řídit.
   MD: Víte, já mám čím dál raději to období, kdy tam ředitel není. Ona ta televize totiž funguje i tak. Poprvé bez ředitele, to byl šok, podruhé to už šlo a teď už to jede jako namazaný stroj, každý ví, co má dělat.
   Jak vnímáte dosavadní průběh výběrového řízení na ředitele ČT?
   MW: Mě to zajímá, bojím se toho, ale sleduji to stejně jako každou jinou událost. V každém případě je divné, že jeden den mají jasného favorita Klimeše a druhý den se ani nedostane do užšího výběru mezi pět kandidátů.
   MD: To jsou právě ty telefonáty. Radní se poradí, večer to proberou se stranickými sekretariáty, politickým ústředím a to rozhodne jinak. Politické vazby jsou velmi těsné a nejhorší je, že už to radní ani neskrývají.

   Jak vzpomínáte na Vaše působení v diskuzním pořadu o seriálu 30 případů majora Zemana?
   MW: Nerad. Byl jsem tenkrát půl roku v televizi, celé to bylo totálně nepřipravené, po druhém vysílání jsem sám odešel. Ale projekt jako takový nepovažuji dodnes za špatný. Byla to příležitost podívat se, jaká ta naše společnost vlastně byla, co sledovala, proč se to lidem tak líbilo. Kdyby to fungovalo jako reflexe, bylo by to dobré, ale připravovalo se to hrozně rychle a nepovedlo se to. Možná jsem k tomu přispěl i já sám.

   Máte nějakou milou vzpomínku na premiéra Zemana?
   MW: Já jsem rád, že je na Vysočině. V posledních měsících jeho kariéry z něj tak strašně táhl alkohol... Dobře, že se nestal prezidentem, to bychom tady měli druhého Jelcina.
   MD: Mezi novináři, ale i podnikateli se říkalo, že na Úřad vlády nemá smysl chodit po jedenácté hodině, že tam člověk s premiérem už nic nevyřídí. 

   Koho z politiků si vážíte?
   MW: Václava Havla, i když se v posledních letech dostal trochu mimo realitu. Je obrovská osobnost, kterou uznávají všude ve světě. Takového prezidenta už mít nebudeme. Já ale s politiky nechci být kamarád, snažím se udržet si odstup. Jak chcete dělat kritickou reporáž o kamarádovi?

   Já hodně pracuji s Václavem Klausem, který je pověstný tím, jak rád vytáčí novináře. Přesto si ho vážím, i když s ním v mnoha věcech nesouhlasím. Je to osobnost.
   MD: Já jsem začal politiky posuzovat podle toho, jak se chovají na zahraničních cestách, k novinářům, personálu, cizím lidem, protože někdy je to opravdu hrozné. Z tohoto pohledu jsem měl rád např. Luxe. I když v politice jako takové různě intrikoval, jinak se choval jako slušný člověk a myslím, že je škoda, že v české politice už není.

  Souhlasíte s účastí našich vojáků ve válce proti Iráku?
  MW: Já jsem v tomto sporu na straně Američanů. Chtěl bych, aby naše země měla jasnou, čitelnou politiku, raději orientovanou na Američany než Němce nebo Francouze.
   MD: Nebudu hodnotit samotnou operaci, ale když už v nějakém spojenectví jsme, musíme dělat i to, co je nepříjemné. Nemůžeme mít jen výhody.

   Jaký máte názor na vstup ČR do EU?
   MD: Většina našich zákonů je sice již dnes v souladu s evropskými normami,  ale jednoduché to nebude. Oproti přehnanému optimismu, který nás čeká ve vládní kampani pro vstup do EU, myslím, že to bude, především pro některé podnikatele, složitější.
   MW: Já bych to neviděl tak černě. Myslím, že jsme se v roce 1989 rozhodli, že chceme do Evropy a ne na Ukrajinu, tak bychom se podle toho měli chovat. Uvědomme si, že nejsme žádní borci, na které v EU čekají s otevřenou náručí, měli jsme tady čtyřicet let totality, máme stále obrovské problémy, např. korupci. Ta je u nás tak šíleně rozbujelá a jestli se jí máme zbavit, vstup do EU a její zákonné normy nám v tom mohou pomoci. Ona totiž míra korupce není dána jen národní mentalitou, ale i vnějšími podmínkami, situací postkomunistického státu, jakým jsme. Po válce byla i v Německu a dokázali ji zvádnout.

   Váš vztah k rodnému městu?
  MW: Jsem tu rád. Pro mě je nezapomenutelný gympl. Tam vzniká základní hodnotová orientace asi pro každého. Byla tam výrazná atmosféra, dodnes se s kamarády z gymplu scházíme.
  MD: Atmosféra města je úžasná, hlavně v noci. Taky mě baví, že se tady už třicet let staví krytý bazén. Když srovnávám Valašské Meziříčí s některými oblastmi republiky, např. středními Čechy kolem Kladna, je to tady všechno, především podnikání, daleko živější, aktivnější.