 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02,
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03,
09/03,
10/03,
11/03,
12/03,
13/03,
14/03,
15/03,
16/03,
17/03,
18/03,
19/03,
20/03,
21/03,
22/03,
01/04,
02/04,
03/04,
04/04,
05/04,
06/04 |
|
|
|
|
|
| PIMPRLATA
aneb Loutkové divadlo ve Valašském Meziříčí žije! |
 |
Tělocvičná
jednota Sokol Valašské Meziříčí organizuje nejenom různá sportovní cvičení,
ale také, jak tomu bylo v Sokole vlastně vždy, i činnost kulturní, v současné
době reprezentovanou úspěšnou Taneční školou Sokol Dance a neméně úspěšným
loutkovým divadlem Pimprlata. Principál-kou Pimprlat je moje exmanželka
Jana Fabiánová, o níž toho pochopi-telně vím hodně, ale věřte mi nebo ne,
o její cestě k loutkovému divadlu toho vím stejně málo jako vy. A tak jsem
se jí na to za nás všechny zeptal.
Kdy a jak ses vůbec
dostala k loutkovému divadlu?
Jak dobře víš, ve zdejším
Sokole bylo kdysi docela pěkné loutkové divadlo, na které pamětníci dodnes
vzpomínají. No a když se někdy v letech 1986 - 1987 dělal pořádek na půdě
sokolovny, tak jsme tam našli poslední pozůstatek tohoto divadla, kterým
bylo několik útlých knížek loutkových her. Víc toho tenkrát už skutečně
nebylo a když jsem později pátrala dál, zjistila jsem, že divadlo přes
klub Tesly doputovalo do klubu Dřevařských závodů a tam nakonec skončilo
v kotelně. Ale vraťme se na půdu sokolovny. Všichni ty knížky tenkrát považovali
za veteš a chtěli je vyhodit, ale já jsem si je, Bůh ví proč, vzala k sobě
a schovala. Legrační na tom je, že jsem v té době považovala loutkové divadlo
za dávno odeznělou píseň minulosti, která už nikoho nezajímá. Ale pak jsem
byla s vnučkou Kačenkou na vánoční besídce v muzeu, kde hrálo nějaké loutkové
divadlo z Choryně a tam jsem na vlastní oči viděla, že děti loutkové divadlo
fascinuje a že, byť se dnes mohou dívat na technicky dokonalé pohádky v
televizi a na počítačích, okouzleně hledí na ošoupaného draka mávajícího
papundeklovými křídly. Když jsem to představení kvůli Kačence musela dokonce
absolvovat dvakrát, pochopila jsem, že loutkové divadlo nezemřelo, a napadlo
mě, že bych ho docela ráda také zkusila.
Tak jsi šla do sokolovny
a založila loutkové divadlo?
Ale kdepak, já jsem
nic nezaložila! S nápadem založit loutkové divadlo za mnou přišla na přelomu
let 1995 - 1996 Milena Hadašová, která pak dala dohromady kromě nás dvou
ještě několik zájemkyň, nacvičily jsme pohádku a na podzim 1996 jsme začaly
hrát. Ale podle mě to příliš dobře nefungovalo, měla jsem pořád pocit,
že víc diskutujeme než hrajeme a tak jsme se s Jitkou Vahalíkovou rozhodly
zkusit to raději s dětmi jako herci. No a tak jsme na podzim roku 1997
udělaly nábor a daly jsme dohromady dětský kolektiv Pimprlata, tehdy pouze
jako druhou skupinu vedle stále existující skupiny dospělých. Obě skupiny
pak vedle sebe ještě hrály do konce sezóny 1997 - 1998, ale pak skupina
dospělých žen přestala hrát a Pimprlata už pokračovala jako jediné loutkové
divadlo v sokolovně i ve městě. No a pak jsme se pomalu rozšiřovali, vybavovali
a konsolidovali, ale hlavně jsme se učili, co to vlastně loutkové divadlo
je a jak ho máme dělat, v čemž nám moc pomohli Jiří Vymětal a Iva Bublíková,
kteří sice nejsou loutkáři, ale mají herecké zkušenosti z divadla Schod.
Naučili nás divadelně mluvit a zůstali jako naši režiséři. Nejvíc potíží
jsme ale měli s loutkami, protože, teprve když jsme začali, zjistili jsme,
že to, že se původní divadlo nezachovalo, tolik nevadí, protože technika
stejně pokročila natolik, že by se toho ze starého divadla dalo použít
hodně málo. Úplně nejhorší totiž bylo, že jsme v celém městě nenašli nikoho,
ani jednoho pamětníka, který by uměl zacházet s loutkami a který by nás
to naučil.
To je sice smutné,
ale nějak jste si poradili a už je to za vámi, už hrajete v sezóně pravidelně
dvoják, tedy dvě představení každý poslední pátek v měsíci a dokonce ve
vlastním sálku. Jak jste ho získali?
Vybudovali jsme si ho.
Původně jsme si sice udělali přenosnou scénu, kterou jsme podle potřeby
stavěli v naší zasedačce a kterou dodnes používáme při zájezdech, ale s
tím neustálým stavěním, bouráním a stěhováním byly neustále problémy a
proto jsme raději již v roce 2000 začali s budováním stálé scény a již
o dva roky později jsme s ní byli hotovi. I když slovo "hotovi"
tak docela neplatí, protože tam dodnes pořád něco vylepšujeme a doplňujeme.
Pokud jsem viděl
a pokud vím, hrajete maňáskové divadlo, ale někde jsem si přečetl,
že vlastníte pětadvacet marionet. Je to pravda?
Je to pravda, skutečně
již máme vlastní marionety. Ale když jsme chtěli hrát, neuměli jsme to
a nebyl tu nikdo, kdo by nás to naučil, museli jsme začít tím, co jsme
se byli schopni naučit sami, tedy maňásky. Navíc pořídit si vlastní marionety
není levná záležitost, vždyť jedna stojí dva a půl až pět tisíc korun.
Tak jsme hráli maňásková představení a na ně začali kromě místních diváků
jezdit i diváci ze sousedních sokolských jednot, mezi nimiž byla i Majka
Žáčková, starostka Sokola ve Frenštátě pod Radhoštěm. Tam v chtěli v kulturním
domě vyhodit staré, vlastně již vyřazené půlmetrové vyřezávané marionety,
ale díky Majce je nevyhodili a darovali je nám. Ty loutky sice byly v hrozném
stavu, ale když jsme je dostali zadarmo, tak jsme si je vzali a požádali
jsme město o grant na jejich opravu. Grant jsme dostali a loutky nechali
spravit, takže dnes už jsou zase pěkné. A tak, pokud by nám nějaká loutka
scházela, necháme si vyřezat takovou, jaké máme. Řezbářů je na Valašsku
ještě dost, tak by to neměl být problém. Aby nám marionety k něčemu byly,
přihlásila jsem se do tříměsíčního kursu a jezdila do Prahy, kde jsem se
naučila nejen marionety vodit, ale také je vyvázat, což se mi jevilo jako
největší problém. A teď budu u našich marionet muset vyměnit vahadla, vyvázat
je a naučit děti s marionetami hrát. Ale ještě předtím využijeme další
věc, kterou jsem v Praze okoukala. Uděláme si javajky, které jsou v pohybu
mnohem lepší a výmluvnější než maňásci, a nacvičíme s nimi jednu pohádku.
Teprve tu další už budeme hrát s marionetami.
Jak to s divadlem
Pimprlata vypadá dnes?
Dnes je nás kolem dvaceti,
deset hrajících dětí a zhruba stejný počet dospělých, kteří píší hry, režírují,
dělají inspicienty a všechny další potřebné organizační činnosti. Pravidelně
hrajeme doma v sokolovně, asi tak patnáctkrát za sezónu, tedy od října
do března, ale občas i mimo ni a dokonce už i mimo město. Ať již na různých
přehlídkách, nebo jenom tak. Už jsme hráli a budeme zase hrát na okresní
přehlídce v Hovězí, ale také v poměrně vzdálených městech jakými jsou Uherské
Hradiště, Přerov a Olomouc, možná budeme hrát až Pardubicích. Tohle naše
zájezdové hraní je bezesporu pro divadlo přínosem, ale nic se nemá přehánět
a já jsem přesvědčena, že nám tři až čtyři zájezdy za rok bohatě stačí.
Prý si teď píšete
také vlastní hry?
To je sice dost odvážné
tvrzení, ale faktem je, že už máme na repertoáru jednu hru Jitky Vahalíkové
a několik her od jiných autorů, které jsme si přepsali, převyprávěli svými
slovy, neboli, jak se říká, máme několik her na motivy. Vedlo nás k tomu
to, že děti mají největší zájem o klasické pohádky, kde pořád platí základní
vzorec, že dobro zvítězí nad zlem, že vlk je zastřelen a Karkulka si vesele
odhopsá domů, prostě takové, kde je i mord docela poetický. Dokonce ani
nevadí, že ty pohádky jsou trochu naivistické, vadí však, že se většinou
zachovaly v poněkud archaickém jazyce a někdy se odehrávají v prostředí,
které snad už ani nejde současným dětem popsat. Proto si je upravujeme.
A je tu ještě jeden
důvod k našim vlastním hrám. My hrajeme jen tak pro radost, máme s tím
hodně práce a nevyděláme si skoro nic, vždyť normální vstupné na naše představení
je 15,- Kč a při návštěvách kolektivů je to většinou ještě méně, prostě
nám dají, kolik mohou, někdy dokonce hrajeme jenom za svačinku a občas
i zadarmo. Nějaké peníze ale k budování a provozování divadla potřebuji,
třeba proto, abych mohla dětem, které držím v sokolovně někdy třeba i půl
dne, koupit aspoň něco k jídlu a pití. A ještě bych měla z toho mála, co
si po korunkách vybereme, platit autorské poplatky? A práci, kterou s divadlem
mám, rozšířit o administrativu s jejich vypočítáváním? Děkuji, nemám zájem.
Už je na čase skončit,
tak mi ještě prozraď, jaké máš v současnosti s Pimprlaty největší problémy
a co ti při této tvé práci dělá největší radost.
Největší problémy mám
snad s technikou, kterou sice pořád vylepšujeme, ale ještě to není ono.
Navíc nám teď náš technik odchází na vysokou školu a musíme si za něj najít
náhradu. A tak bychom chtěli tu výměnu spojit s vybudováním malé technické
kabinky přímo v sále za diváky.
Pokud jde o mou radost,
tu mi pochopitelně činí zájem veřejnosti, ale také zájem a podpora města,
bez níž bychom neměli ani stálou loutkovou scénu a ani naše zrestaurované
marionety. Ale úplně největší radost mi dělají děti, které u loutek vydržely,
které to baví a naučily se nejen různým zručnostem, potřebným pro loutkové
divadlo, ale i dalším věcem, které se jim v životě budou hodit, například
zodpovědnosti vůči kolektivu a kamarádům. Ale je toho mnohem víc, co se
naučily, a nemám už o ně strach. Umí si totiž hrát.
Jak je vidět, tak ty
si taky umíš hrát a to je dobře. Díky za rozhovor.
Josef Fabián
Kolektiv Pimprlat před svou scénou
|
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět| |
| |
|
|
