 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02,
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03 |
|
|
|
|
|
| Dům
pný příběhů: "Dětský domov je něco jiného než lepší pasťák" |
 |
Již asi dvakrát
nebo třikrát přišla na představení divadla Schod děvčata z Dětského domova
a kdybychom to nevěděli, tak bychom na to nikdy nepřišli, neboť se od ostatních
diváků nijak nelišila. Uvědomil jsem si, že o nich ani o tomto domově,
byť je v našem městě již od roku 1933, příliš mnoho nevím. Abych to trochu
napravil, zašel jsem se poptat za ředitelkou Dětského domova, paní Elenou
Slámovou.
Co vlastně je takový
dětský domov na počátku třetího tisíciletí?
Dnešní dětský domov
je určen pro děti, které nemohou být z nějakých závažných příčin vychovávány
ve vlastní rodině, ale nepatří do výchovného ústavu a nenajde se pro ně
jiné řešení, tedy náhradní rodinná péče nebo osvojení. Jsou v něm umísťovány
děti ve věku od tří do osmnácti let, ale pokud jde o sourozence, je snaha
je umísťovat všechny pohromadě a tak jsme zde již měli i děti o půl roku
mladší. Pokud dítě nemá v osmnácti ukončenu přípravu na povolání, zákon
dovoluje prodloužit jeho pobyt u nás do devatenácti let, a pokud studuje,
může u nás zůstat až do šestadvaceti let na takzvanou dohodu. V té musí
prohlásit, že je u nás dobrovolně, a zavázat se k dodržování pravidel bydlení
v domově.
Jak se k vám
dítě vůbec dostane?
Nejprve musí někdo dítě,
které by mělo být odebráno z rodiny, nahlásit, například rodina či sousedé,
ale zejména pracovníci ve školství nebo ve zdravotnictví, kteří jsou podle
zákona povinni to udělat. Pak musí sociální pracovníci případ prošetřit
a pokud zjistí, že je dítě ohroženo na životě, je ihned nařízeno předběžné
opatření a dítě je rodině odebráno. Pokud nejde o ohrožení na životě, tak
jsou nejprve činěny kroky k nápravě situace a teprve když k nápravě nedojde,
je nařízena ústavní péče. Dítě je umístěno do diagnostického ústavu, který
rozhodne o dalších krocích. K nám děti posílá Diagnostický ústav Bohumín
a měl by ho nahradit nově zřizovaný ústav v Olomouci. O zřízení diagnostického
ústavu ve Zlínském kraji se sice mluvilo, ale už se nemluví a pokud vůbec
někdy bude, tak si na něj ještě počkáme.
Ale umísťovat děti do
domovů není jedinou rolí diagnostického ústavu. Pokud se nám výchova některého
dítěte nedaří, tak nám ho vyšetří a poradí nám, jak s ním dále pracovat,
případně rozhoduje o jeho přeložení do ústavu víc uzpůsobeného na výchovné
a zdravotní problémy dítěte. V nejhorším případě rozhodne o umístění dítěte
do výchovného ústavu, dříve polepšovny neboli pasťáku.
Takže, dobrá, dítě
přijde k vám a co se děje potom?
Ani pak není všechno
ztraceno a my se vcelku úspěšně snažíme, zejména u mladších dětí, pracovat
ve spolupráci s psychology s rodinou, z níž byly děti odebrány, a pokud
se situace v rodině zlepší natolik, že se může o děti starat, může být
ústavní péče zrušena a může být nařízen pouze dohled sociálními pracovníky
pověřených obcí. Ale takovou rodinu sledujeme po nějakou dobu i my, přestože
to není naší povinností. Pokud by něco nebylo v pořádku, dítě by
mohlo být dokonce vráceno do domova. Ale zatím se to ještě nikdy nestalo.
S čím se tedy v domově
dítě setká?
Kdysi byly v dětských
domovech umísťovány děti neproblémové, většinou sirotci, ale dnes jsou
v nich umísťovány i děti s drobnou kriminalitou. A máme zde i několik dětí,
které sice nejsou ze sociálně slabých rodin ani nezvladatelné, ale rodiče
je vychovávat nedokázali. Adamovy podmínky v rodině byly špatné a jeho
zdravotně postižení rodiče výchovu nezvládali, naštěstí však souhlasili
s jeho umístěním u nás. Říkají, že chtějí, aby se Adam měl dobře, aby se
vyučil, řádně choval a aby se nedostal se do kriminálu. A Adam prospívá,
na všechny svátky a jednou za čtrnáct dní na víkend jezdí domů. Nejenom
Adam, i ostatní děti jezdí domů, pokud mají kam a pokud jim to prospívá.
Dnešní dětský domov není lepší pasťák a od roku 2004 budou již jen domovy
rodinného typu. Po materiální stránce toho můžeme dát dětem víc, než osmdesát
procent rodin, vychovatelé a vychovatelky jsou dnes spíš strýcové a tety,
děti chodí do normálních škol a mají za kamarády spolužáky z města, kteří
sem za nimi chodí a tráví zde spolu fůru času. Děti dnes nejsou v domově
zavřené, každé ráno odejdou do školy a vrátí se sem až na oběd. Pokud chtějí
i potom někam jít, tak se domluví s vychovatelkou. Občas se sice stane,
že nedodrží domluvený čas nebo něco provedou, ale to řešíme domluvou nebo
domácími tresty. Teprve když některé dítě pravidla nedodržuje soustavně
nebo když uteče, skončí ve výchovném ústavu.
Už se to někdy stalo?
Bohužel ano. Například
s Julií sice nebyly v domově žádné problémy, ale jak vyšla ven, pila, zaplétala
se s mužskými a vracela se pozdě. Tak jsme ji poslali do diagnostického
ústavu, kde si údajně všechno promyslela a vrátila se zase k nám s tím,
že už chce sekat dobrotu, že se chce vyučit a odejít do domu na půl cesty.
Ale zůstalo jen u předsevzetí, za dva měsíce od nás utekla, pátral po ní
i Interpol a nakonec mi zavolali z Cínovce, že ji chytili na E 55 a mám
si pro ni přijet. Skončila v pasťáku. Tam je mnohem přísnější režim, ale
zřejmě ho Julka potřebovala, protože se tam vyučila a dnes již z domova
odešla a je v pořádku.
To je dost smutný
příběh, nemáte nějaký veselejší?
Ale ano. Eva napsala
Nadaci Terezy Maxové, že by chtěla pod Strom splněných přání, což je vánoční
strom v Kotvě, pod který kupují lidé na základě dětských psaníček dárky,
jakousi značkovou soupravu. Dostala sice soupravu jiné značky, ale s dopisem,
že dárkyně žádanou značku nesehnala a tak posílá jinou a také adresu, na
níž Eva odepsala. Napsala o sobě úplně všechno, i to, že je problémovým
dítětem, a přesto, nebo snad právě proto, s ní ta paní navázala kontakt,
který dodnes trvá. Pomáhá Evě řešit problémy, dopisují a telefonují si
a také si Evu bere k sobě domů i na chatu. Ale jasně řekla, že už si na
to, aby si vzala Evu k sobě, netroufá a bude jenom takovou její tetou.
Je to však mnohem lepší, než když si někteří lidé děti neuváženě berou
a pak je vracejí jako hračku, která je omrzela.
Pro přechod dítěte do
náhradní rodinné péče je také důležité, aby dítě mělo možnost se s rodinou
seznámit, aby k sobě navzájem našli vztah a to vztah bližší, než je mezi
dítětem a tetou - vychovatelkou. A také by měl být brán ohled na sourozenecké
vztahy, tak jak ho musíme brát u nás. Měli jsme zde čtyři sourozence a
nenašla se žádná rodina, která by si je vzala všechny, pouze z ní byla
odděleně převedena do rodinné péče dvě děvčata a jedno se vrátilo za čtvrt
roku a druhé za rok. Přitom u nás s nimi nemáme žádné problémy.
To s Marií problém máme,
ta je na nás až příliš závislá. Když jsme byli v Chorvatsku u moře, šla
kolegyně s těmi staršími na diskotéku v sousedství a já asi kolem půlnoci
jsem tam pro ně zašla. Trvalo to jen chvilku a když jsme se vrátili, seděla
Marie na posteli a srdceryvně plakala, že jsem ji opustila! Přitom tam
s ní byla jiná vychovatelka a asi dvacet dětí. Ostatně, nedávno si zase
stěžovala, že je v noci špatně hlídaná, neboť služba je na jiném poschodí
a nechodí ji dost často kontrolovat. Přitom má sedmnáct, spí jak dudek
a o četnosti kontrol nemá ani tušení.
Vychováváte děti
k samostatnosti, aby zvládly start do života?
Snažíme se. Zřídili
jsme skupinu těch nejstarších dětí a ty si samy uklízejí, jednou týdně
si vaří hlavní jídlo a vykonávají řadu dalších prací. Ale je tu jiné nebezpečí,
zejména když jde o sirotka, který má peníze. Klára byla sluchově postižená
a měla ze sirotčího důchodu dost ušetřeno. Tak jsme jí sehnali místo v
jednom domě na půl cesty a jeho pracovníci slíbili, že zařídí, aby si za
ty peníze koupila byt. Ale druhý den nám z domu telefonovali, že tam ani
nepřespala, že se tam objevili nějací její příbuzní a přesvědčili ji, aby
s nimi odešla. Dodnes ani netušíme, jak se dozvěděli, že od nás odchází
a kam se stěhuje. Ale už psala, že udělala chybu, neboť za pár měsíců bylo
po penězích i po příbuzných. Teď má odejít Vojta. I ten má peníze a už
se o něj začínají příbuzní zajímat.
Čím bychom tento rozhovor
ukončili?
V posledních letech
náš domov dost získal, v podkroví jsme udělali bydlení pro jednu rodinku,
byly upraveny sklepy a byla v nich instalována klimatizace, předělali jsme
kotelnu a kuchyň, nakoupili jsme nové vybavení do pokojů i sportovní vybavení
a děti mají hezké oblečení, takže je zdánlivě vše v pořádku. Jenom mě mrzí,
že po zřízení krajů a naším začleněním do jejích kompetencí byly zastaveny
práce na specializaci jednotlivých domovů, ústavů a škol. Vždyť nestačí
pouze rozdělit děti na ty, které patří do dětského domova a do výchovného
ústavu, děti mají různé typy a různé stupně zdravotního a mentálního postižení
a tak je potřebná i specializace, kterou kraj s jediným domovem zařídit
nemůže. Také mě mrzí, že se k mnohdy oprávněným výtkám na necitlivý přístup
úřadů k problematice dětí někdy připojují i ničím nepodložené útoky proti
dětským domovům. Nejsme to my, kdo brání rozvoji náhradní rodinné péče,
my do ní rádi předáme každé dítě, o které bude zájem. Ale ten zájem velký
není a tak jsou u nás i děti, které by mohly odejít. Kdyby měly kam a odešly,
mohli bychom se o to víc věnovat těm dětem, které potřebují odbornou péči.
Děkuji. A doufejme,
že nakonec přece jen dojde k potřebným změnám a že tomu tak bude.
Josef Fabián (Příběhy
dětí v rozhovoru jsou pravdivé, ale jejich jména jsou vymyšlena.)
Ředitelka dětského domova Mgr. Elena
Slámová
|
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět| |
| |
|
|
