V období vlády dynastie Tchang (618- 907) se čaj prodával v cihlách. Z těch se odřízlo potřebné množství, které se nadrtilo, rozválelo, a rozmělněné v hrudky se vařilo ve vodě v železných kotlích. Nápoj se usrkával ze širokých misek. Ve chvíli, kdy se z pití čaje stalo umění, začal být i důležitý vzhled čajové misky, její glazury a následovně i barvy čaje, který v misce s modrozelenou (seladonovou) glazurou zvýraznil zelený odstín čaje, v misce s bílou glazurou dával červenému čaji rezavý odstín. Když se u moci objevila další dynastie- Sung, dostal se do všeobecné obliby prachový čaj, který byl šlehán v miskách tmavší barvy, protože dobře kontrastovala s barvou nápoje. Totiž tento prachový čaj má krásnou světle zelenou barvu, našlehaný do nadýchané pěny je ještě o odstín světlejší. Říká se, že se tehdy čaji dostalo krásné přezdívky "řeka nefritu".

   Tím věčný koloběh změn vůbec neskončil. Možná se zase objevila další dynastie, nebo lidé počínali spěchat, suma sumárum, čaj prachový- pracně vařený či šlehaný ustupoval čaji listovému, který -jak již všichni pravidelní čtenáři ví - se spařuje a krátce louhuje. Šlehaná podoba čaje se zachovala pro čajové obřady, které do vytříbené estetické dokonalosti dovedli Japonci.
   A jak se na svět dostala čajová konvice?

   To se vám jednou jeden nejmenovaný Číňan  rozhlížel po svých policích a urputně přemýšlel v čempak by si spařil lahodné čajové lístky. Oko mu padlo na konvici s nedopitým vínem, která stála na stole. O kousek dál stála konvice s vodou. Nemeškal, dopil víno, vodu z konvice nechal ohřát v kotlíku a čajové lístky našly na dlouhá století své místo v konvici. A zase se měnily dynastie, materiály, tvary konvic, jejich zdobení, glazování.

   To vše se (velmi zkráceně ) odehrálo v Číně. Co my, Evropané?
   Čaj do Evropy dovezli Holanďané v roce 1610 a roku 1675 si získal po celé zemi nesmírnou oblibu. K pití čaje, braného jako umění, bylo nutno použít i umělecky zpracované čajové náčiní. Tak bylo žádáno porcelánové nádobí, o kterém se Evropa poprvé dozvěděla  z Marco Polova Miliónu sepsaného roku 1298.Polo byl ve městě Tchaj-che v provincii Fu-ťien svědkem toho, jak se porcelán vyrábí, a katedrála sv. Marka v Benátkách dodnes vlastní porcelánovou láhev, kterou prý přivezl do Evropy. Takže, za ty porcelánové servisy v obývacích stěnách vděčíme Marcu Polovi.

   Přejděme ke krátkému doporučení, jaké nádobí použít pro přípravu čaje. Běžně se používají keramické konvice s keramickými šálky. Pokud máme v oblibě víc druhů čaje (ovoněné nebo i lehce zakouřené) je vhodné mít konvic více. Chuť čaje se pak nebije a my  nemusíme vysvětlovat našemu případnému hostu, že čaj, který pije, je opravdu lahodné, jemné, japonské Guokuro i když on nás ujišťuje, že jsme mistry ve vaření vanilkového čaje.
   Čaji dělá dobře, když má prostor pro luhování, a tak lze jen doporučit vyluhování ve zvláštní nádobě, třeba skleněné, a po uplynutí potřebné doby čaj přelít do dobře vymyté (pouze vodou) a vyhřáté konvice. Pro jemné zelené čaje se mi zdá lepší použít křehký porcelán, který svou lehkostí a jemností jen podtrhne chuť.

   Zdobené porcelánové soupravy, které se jistě nachází ve všech domácnostech, dají okamžiku strávenému  při šálku čaje s přáteli slavnostní atmosféru. Jeden dobrý člověk mi řekl, že nic na světě není zbytečné. Vše má své místo  a důvod k existenci. A tak i ten lahodný čajový nápoj má svůj důvod, proč být tak nepředstavitelně dlouhou dobu mezi námi. Je zatím obyčejná žízeň? Gurmánství? Filosofie? Estetika? Zvyk? Móda?
   Každému z nás přísluší jiná odpověď. Ta určuje, jaký čaj pijeme, jak ho pijeme a samozřejmě z čeho ho pijeme. Zkuste to - vložit příběh do konvice s čajem, ať už je porcelánová či keramická, a poznáte, že všechny ty vzletné řeči a básně nejsou pouhými frázemi, ale hloubkou, která se vyjevuje až při posledním doušku.