 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02,
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03,
09/03,
10/03,
11/03,
12/03,
13/03,
14/03,
15/03,
16/03,
17/03,
18/03,
19/03,
20/03,
21/03,
22/03,
01/04,
02/04,
03/04,
04/04,
05/04,
06/04,
07/04,
08/04,
09/04,
10/04 |
|
|
|
|
|
| Folklór
je lék aneb Mezříčan včera, dnes... a zítra? |
 |
Na
začátky národopisného souboru Mezříčan si vzpomínám poměrně přesně, protože
vznikl ve stejné době, kdy jsme v roce 1973 zakládali divadlo Schod. Ale
pak jsme měli své starosti a oni zase své, takže toho o jeho dalších osudech
moc nevím a po odchodu Mezříčanu z Kulturního zařízení jsem ho ztratil
ze zřetele úplně. Když jsem probíral své písemnosti, tak jsem sice našel
propagační materiál souboru vydaný k jeho patnáctinám, ale tam jsem se
pouze dozvěděl, že se v něm scházejí mladí lidé, kteří milují valašské
písně a tance, skládá se z taneční složky, cimbálové muziky a zpěváků,
připravuje programy vycházející ze zvyků a způsobu života na Valašsku v
minulosti a navazuje na jejich pokrokové tradice. Sami uznáte, že toho
moc není a tak jsem se vydal za paní Marií Zemanovou, abych si své znalosti
o souboru Mezříčan poněkud rozšířil.
Tak co mi můžete
říci o začátcích souboru?
Přímo o začátcích toho
vím málo, protože jsem do souboru přišla až později. Mezříčan do té doby
vedli manželé Slavíkovi. Syn Martin vedl muziku a dcera Milena v ní zpívala.
Postupně se soubor rozrostl o další členy ve věku kolem patnácti
let, kteří se chtěli v rámci souboru osamostatnit. Problém byl v tom že
je neměl kdo vést a proto se obrátili na mě. Ale já toho tenkrát o folklóru
moc nevěděla a tak jsem se obrátila na paní Blaženu Valentovou. V té době
vzniklo několik společných pořadů s vánoční a velikonoční tématikou. Časem
se manželé Slavíkovi odstě-hovali, původní členové souboru odešli, zůstali
pouze mladí a tak jsme pod starým názvem Mezříčan pokračovali dál. Jedním
z našich prvních samostatných folklorních vystoupení byl pořad sestavený
z tanců, muziky a písniček z Valašské Jasenice. Postupně jsme přidávali
další oblasti Meziříčska a to i díky sborníkům pana profesora Arnošta Kubeši
ze kterých čerpáme dodnes.
Takže se vše vyřešilo
a bylo po problémech?
To víte, že ne. V takovém
souboru to máte jako v životě, vždycky se tam nějaký problém objeví. Po
čase Martin odešel natrvalo do Brna, část muzikantů odešla po vojně do
jiných muzik. Tenkrát zbytek muziky převzala paní Helena Sobková a soubor
pokračoval dál.
Mezitím jsem vystudovala
Lidovou konzervatoř v Ostravě a tím si rozšířila své znalosti o folklóru
a to nejen v našem regionu. Potom přišla doba, kdy většina členů dospěla,
část se poženila a povdávala a děvčata se stala maminkami. Naštěstí je
mohli nahradit členové přípravky, kterou vedla Milena, ale časem se situace
opakovala. Po nějaké době skončila s činností i paní Valentová a pokračovala
jsem sama s manželem. V tu dobu jsme měli jen čtyři páry
tanečníků a to ještě jedna tanečnice studovala mimo město a jezdila s námi
pouze na vystoupení. Netrvalo však dlouho a naše "maminky" se začaly
do souboru vracet. Další velká změna nastala v roce 1997 odchodem
našeho souboru z Kulturního zařízení. Ani to soubor neporazilo. Založili
jsme Občanské sdružení Mezříčan, jehož uměleckou vedoucí se stala
dcera Milena Chumchalová a předsedou Zdena Podzemná.
Co mi ještě o Mezříčanu
povíte?
Už jsem vám toho řekla
dost. Vznikem Občanského sdružení jsem vedení souboru předala mladým, kterým
už s manželem jenom pomáháme. Proto si zajděte za naší Milenou a
zeptejte se jí.
Neváhal jsem a zavolal
jsem Mileně Chumchalové a domluvil jsem si s ní schůzku na pozítří na jejím
pracovišti v soukromé hudební škole, která sídlí v budově Speciálních škol.
A když jsem tam přišel,
sedli jsme si ke kávě a já nejprve začal ověřovat a doplňovat to, co už
mi řekla její matka.
Jak to bylo s tebou
a tvými začátky v souboru?
Ani já si na úplné začátky
Mezříčanu příliš nepamatuji. Nastoupila jsem do souboru až v roce 1980.
S cimbálovkou jsme vystu-povali v roce 1981 na Kácení máje a v tomtéž
roce soubor jel, ještě pod vedením paní Slavíkové, na festival do
Polska. A odtud jsme se již s bratrem vraceli rozhodnuti v souboru vytvořit
samostatnou složku. Ostatní mladí se k nám přidali a tak vznikly dvě skupiny,
které samostatně zkoušely, ale společně vystupovaly. S tím hledáním
vedoucí má matka pravdu, jen bych snad dodala, že jsme tenkrát zkoušeli
v Krhové, v sále tamějšího KZZ (Kulturního a zdravotnického zařízení).
Byla bych nerada, kdyby to naše odtržení někdo chápal jako výsledek osobních
sporů. Nyní, po zkušenostech, které dnes s prací v souboru mám, jsem víc
než kdy dřív přesvědčena, že zkoušení mladých se staršími není výhodné.
Proto u nás zkouší mladí a dospěláci odděleně a společně se scházíme
pouze při secvičování vystoupení.
Tak už jsme snad
uvedli vše na spránou míru - jak to bylo dál?
Než jsem odešla na mateřskou,
vedla jsem přípravku mladých, kterým bylo v době našeho odchodu 13 až 14
let, a ti nás plnohodnotně nahradili. Teprve když i oni odcházeli do života,
nastaly ty potíže, o nichž mluvila matka. No a když jsme se někdy v letech
1997 - 1998 do souboru vraceli, museli jsme vyřešit problém s dětmi.
Pod vedením Evy Sekyrové a mého otce Milana Zemana vznikla dětská část
Mezříčanu. Tehdy jsme zkoušeli na Základní škole Fibichova., a později
v budově Speciálních škol na Křižné ulici. I dnes má soubor dětskou složku,
kterou vedu se svým otcem a dospělou složku pod vedením Zdeny Podzemné.
Se souborem spolupracuje dětská i
dospělá cimbálová muzika Jadernička a Jadernica, pod vedením Jiřího Nechanického.
Dospělou část Mezříčanu tvoří 20 členů. Dětskou část tvoří 25 děvčat
a chlapců ve věku od sedmi do patnácti let. Hlavní náplní činnosti je ztvárnění
valašských tanců, písniček a zvyků s cílem seznámit jak dospělé, tak hlavně
děti se způsobem života na Meziříčsku v minulých dobách. Kromě klasického
ztvárnění se soubor zaměřuje na tématické a scénické zpracování folklóru.
Jak je to s vaším
vystupováním?
Tak asi pětkrát ročně
vystupujeme v lázních Teplice nad Bečvou, jednou za rok vystoupíme
ve zdejším Klubu důchodců, pravidelně uvádíme v M-klubu Kulturního zařízení
různá tématická pásma a Posezení u cimbálu a jinak vystupujeme jak to jde
podle nabídek a našich časových možností. V devadesáti procentech našich
vystoupení jde o společné vystoupení dospělých s mladými, ale jsou i výjimky:
Mladí vystoupili samostatně na minulém Babím létě v rámci inspirativní
dílny pro ZŠ "A každý trochu jinak..." a mají tam vystupovat i letos, dospělí
zase nedávno vystupovali ve Štramberku při výročí jízdy historického vlaku.
Přehlídek se příliš nezúčastňujeme, neboť příprava na takovou přehlídku
vyžaduje čas, kterého se nám bohužel nedostává. Poslední naší velkou
akcí byla oslava třicátého výročí souboru, která se uskutečnila v listopadu
loňského roku za účasti asi dvou stovek jeho současných i bývalých
členů.
Byly to hezké oslavy?
To víte že ano! Až na
malé výjimky všichni, kteří v souboru hráli, zpívali a tančili, na Mezříčan
nezapomněli jsou mu stále věrni. Součástí tohoto setkání byl i galakoncert
sestavený z částí bývalého i současného repertoáru Mezříčanu.
Zmínila jsi vaše
občanské sdružení...
Založení Občanského
sdružení Mezříčan nám hodně dalo, protože jsme se naučili samostatnosti.
Umožňuje nám to hospodařit i s finančními prostředky, které získáváme především
z příspěvků členů sdružení, ale občas i z příspěvků města. Pochopitelně,
že tyto prostředky nestačí. Pokud to jde, opravujeme si kroje vlastními
silami a na jednoduché dětské kroje pouze nakoupíme materiál a maminky
je dětem ušijí. Bohužel životnost krojů dochází a nezbývá nám než shánět
další finanční prostředky na zakoupení krojů nových.
Co ti nevíc vadí,
co bys na kultuře ve městě změnila?
V našem městě chybí
vhodný prostor, který by mohl být využíván neziskovými organizacemi. Jednalo
by se o sál s kapacitou asi 200 diváků, pouze se základním vybavením, které
by si tyto organizace mohly pronajmout třeba na vystoupení, a to za únosný
nájem. Finanční situace mnohdy nedovoluje těmto organizacím presentovat
se ve vlastním městě. Nejde o to vystupovat jen při různých slavnostních
příležitostech, ale dostat do podvědomí obyvatel i existenci těchto amatérských
organizací. Hlavně u dětí se toto zúročí v budoucím zájmu o kulturní dění
ve městě.
Nemáme to lehké,
tak proč to vlastně děláš?
Dělám tuto činnost více
než dvacet let. Před dvěma lety jsem vystudovala taneční školu v
Ostravě, se zaměřením na rytmickou a pohybovou výchovu dětí. Práce s dětmi
i s dospělými v oblasti folklóru i dětského divadla mě baví a dělám jí
také proto, že je to lék. Prodělala jsem náročnou operaci páteře a zatímco
mí spolupacienti skončili většinou na invalidním důchodu, já jsem se sem
vrátila k tancování. Právě teď jsem byla s dětmi na soustředění.
Jsem sice unavená ale mnohem spokojenější. A to je ta nejlepší relaxace
a nejen pro mě.
Tak ať máš co nejvíc
té relaxace a co nejmíň starostí a problémů.
Díky oběma za rozhovor.
Josef Fabián
|
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět| |
| |
|
|
