| (Al) Evropané si někdy představují
naše čajovny jako tiché idylické místo, kde můžete psát básně nebo meditovat,
nevědí, že bývají naopak rušným dějištěm mnoha společenských událostí,
ba i tragédií, že byly až donedávna jistým zrcadlem politického a kulturního
života země. Podobně jako jiné i naše čajovna byla otevřená od časného
rána do pozdní noci. Ráno zde přicházeli ti, kdo se chtěli občerstvit,
popít horký čaj, aby se probudili. Přes den v čajovně posedávali starci,
zelináři, rikšové a všichni ti, kteří hledali útočiště před vedrem a žízní.
Večer zde bývalo nejvíce rušno, byli tu všichni, co měli po práci, co se
chtěli vypovídat a něco se na obrátku dozvědět. A tak se dozvěděli, kde
se narodilo dítě, kdo zemřel, komu utekla konkubína, koho policie zatkla.
V naší čajovně působil "účetní", v Čechách bychom řekli vrchní, který
kasíroval, a dva nebo tři chlapci, kteří nosili vodu a hlavně s typickým
pokřikem "pozor, opařím!" dolévali hostům čajníky a hrnečky. Jistě víte,
že se v Číně čaj pil na dvě až tři zalití, doléval se vřelou vodou, ale
to třetí zalití neměli majitelé čajoven rádi..." Takto vypráví
o čajovně svého dětství Taj-ťun Hejzlarová, bez jejíhož svolení jsem si
dovolila ocitovat něco z jejích vzpomínek.
Opravdu, čajovna je na
východě považována za centrum společenského života, místem, kde se můžete
dovědět nejčerstvější novinky, popovídat si s přáteli, uzavřít obchody
všeho druhu. Fráze "šang-čcha-kuan", doslova "jít do čajovny", znamená
v některých oblastech také promluvit si o sporné otázce. S návštěvou
čajovny se rovněž pojí různé zvyklosti. Chcete-li například v Kantonu poděkovat
za přinesený čaj, zaklepete klouby nebo konečky prstů na stůl. A chce-te
slyšet příběh, vážící se tomuto zvyku?
Tedy, sem s ním: Císař
Čchien Lung z dynastie Čching se jednou vypravil inkognito na cestu po
jižní Číně. Doprovázel jej sluha jménem Čou, který se o svého pána s úctou
staral. Když se zastavili na jídlo v zájezdním hostinci, císař dolil při
jídle čaj i do Čouova šálku. Čoua taková pocta uváděla do rozpaků, ale
nechtěl prozradit totožnost císařovu tím, že by na veřejnosti poklekl a
dotkl se čelem země. A tak vyjádřil svou vděčnost císaři poklepáním kloubů
o stůl. Od těch dob se toto gesto stalo v jižní Číně výrazem díků.
Už slyším ta jemná klepání prstních
kloubů v naší čajovně, ticho, inspirující šumění vroucí vody v konvici
a klepání kloubů- ta, ta, tu,tu,ta.... To vše za předpokladu, že bychom
coby zákaznictvo byli spokojeni. Ono by se to pak poznalo na první pohled-
klouby na rukou omotané hroudou obvazů by byly důkazem, jednak spokojenosti,
ale i toho, že dotyční dokáží poděkovat.
Za starých časů zákaznictvo
takové čínské čajovny tvořili zahaleči neurčitých povolání, obchodní cestující,
potulní bylinkáři, podomní obchodníci a břichatí kupci. Čas od času se
tu zastavil chuďas, hledající pozorné ucho, do něhož by vylil svůj žal.
Takto to přibližně vypadá i v současných čajovnách, a to i u nás.
Čajovna je místem, kde si člověk jde ujasnit své myšlenky, rozhodnutí
nebo jen tak zalelkovat.
(Pokud zrovna není co
promýšlet a je nepříznivá konstelace hvězd, pokusíme se vytočit aspoň obsluhu
čajovny poznámkami, které jsou úplně mimo. Mimo prostor, čas i lidský rozum.
Takových příhod není zas tak moc a dají se pochopit, konec-konců
čajovna nabízí i příležitost k poznání lidí velmi příjemných a moudrých.)
Čaj má v sobě vůni
dálek, poezii básníků, moudrost východních filozofů, vznešenost vládnoucích
dynastií, šarm krásné konkubíny. Dá se nad ním nevzrušně a s čistou hlavou
debatovat. Čajovna mu napomáhá svým prostředím, chráněným územím klidu,
aby ty důležité věci, co nosíme v hlavách a srdcích, mohly napovrch.
Nenechte se mýlit, čajovna
není jen o rozjímání, to byste se divili, jak tam dovede být rušno a živo!
A taky veselo!
Přejeme Vám hezké léto ! |
