 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02.
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03,
09/03,
10/03,
11/03 |
|
|
|
|
|
| Z historie
města: Rožnovská Bečva dříve zvaná Dolní |
 |
Léto u Bečvy aneb
Od splavů na koupák.
Rožnovská Bečva od druhého
splavu až po nábřeží Vrbenské uličky, to byl prostor, ve kterém jsme se
s partou z našeho paneláku zdržovali od dubna do září určitě víc než doma.
První koupání ti drsnější z nás absolvovali pravidelně na prvního máje
pod lávkou u hasičárny. Když pak po regulaci toku, provedené po velké vodě
někdy v první polovině sedmdesátých let (spadlý jeřáb jsme chodili okukovat
několik dnů po sobě), hladina o pár desítek centimetrů klesla, přesunuli
jsme se k čerstvě rekonstruovanému "prvňáku", kde byla dostatečná
hloubka. Nabízel nám dobrodružné šplhání po vystouplých kamenných blocích
splavu, ztížené silným proudem a následné frajerské skoky dolů, honičky
na vrcholu splavu, potápění i chytání ryb, snažících se skokem splav překonat.
Takových jako my nás tam byly desítky, děti i dospělí. Splav stejně jako
celá Bečva žil.
Když už nás omrzelo
opalování na dece či kamenném břehu, vydávali jsme se na dobrodružné výpravy
proti proudu strouhy, vytékající těsně nad splavem z blízkého rybníčku.
Ta nás dovedla až do nitra "huťského lesíku" zvaného huťák. Koruny
mohutných stromů tenkrát poskytovaly stín a zvláštní atmosféru divočiny,
tvořenou klikatými a rozvětvenými rameny strouhy a bujnou vegetací,
mnohdy rostoucí přímo z vody. Pytlačili jsme, chytali raky a v podvečer
u ohně kouřili dubové listí. Cítili jsme se jako hrdinové filmu Cesta do
pravěku a nic nám nechybělo. Domů jsme se vracívali až za tmy, spokojeně
unavení, hladoví, ale natěšení na dobrodružství příštího dne.
Ještě předtím, než nás
svou novotou nalákal "prvák", jsme patřili k inventáři splavu nad
ním, zvaného "druhák". Počátkem sedmdesátých let byl již v hodně
špatném stavu. Dřevěné klády, které tvořily jeho horní část, byly na mnoha
místech shnilé či úplně vypadané a občas z nich trčely rezavé hřeby. Přesto
zde bývalo v létě plno. Největší dobrodružství neposkytovaly jen samotné
skoky ze splavu do vody, ale podplutí pod proudem padající vody do prostorů
betonových komor, které splav tvořily. Pocit, zažívaný v této hranaté jeskyni,
s proudem hučící vody před vámi, se dá jen těžko popsat.
Jedinečnost Druháku,
v jehož blízkosti tenkrát na pravém břehu Bečvy ležela zahrádkářská kolonie,
spočívala v existenci vodní nádržky se stavidlem, kterým procházela voda
do rybniční strouhy. Prostor o rozměrech asi 8 x 5 metrů s kalnou vodou
byl ideální arénou pro hoňky nejrůznějšího druhu. Však jej také vždy obsadili
jen ti největší rabiáti a celý den je odtud nikdo nedostal. Do vody se
při těchto hrách skákalo ze slušné výšky a tak odřeniny a rozbité nosy
byly na denním pořádku.
To všechno se odehrávalo
jen pár stovek metrů od fungujícího koupaliště, ke kterému vedl závěsný
(houpací) most. O koupáni v betonových nádržích jsme ale moc nestáli. Což
o to, zaplacení vstupného se dalo vyřešit nenápadným přelezením plotu,
ale dobrodružství divoké vody nešlo nahradit ničím. A tak definitivní tečku
za koupáním v řece učinila pro naši generaci výstavba nové fabriky v Rožnově
a další v samotném Meziříčí. Pěna na zregulovaných splavech poté začala
podezřele žloutnout, ryby přestaly vyskakovat, až se ztratily úplně, hladina
se pokryla neviditelným filmem, který zůstával na kůži a celá řeka začala
páchnout. Že je zničení vodního toku součástí strategie, jak v elektronice
předstihnout hnusné imperialisty, nás tehdy příliš nezajímalo a tak jsme
se, aniž bychom si uvědomili, že končí jedna dlouhá etapa v životě tohoto
města, přesunuli za plot městské plovárny, které se neřeklo jinak než "koupák".
Lhal bych, kdybych tvrdil,
že jsme leželi na dekách u bazénu a plakali za starými časy u splavů. Naopak,
zapomněli jsme velmi rychle, možná až příliš. Brzy jsme totiž propadli
vášni zvaná "rožek", tedy honičce ve vodě a na souši v pevně vymezeném
prostoru některého ze čtyř rohů velkého bazénu. Vydrželi jsme kolikrát
několik hodin v kuse, až už se nikdo z nás únavou nemohl hýbat. Odpadlíci
byli rychle vystřídáni novými zájemci, nad skoky s rozběhem přes zábradlí,
ze zábrádlí samotného i ze startovních "kostek" by závistí bledl
i leckterý reprezentant v daném oboru. Když už bylo vody dost, šlo se korzovat
kolem koupaliště a obhlížet příslušnice opačného pohlaví. Hlad se dal zahnat
chlebem s hořčicí za dvacet halířů nebo zmrzlinou za kačku čtyřicet, žízeň
točenou limonádou do voskovaného kelímku, jejíž lahodnou chuť zatím nedokázal
nahradit žádný z gigantických výrobců nealkoholických nápojů. Hudební kulisu
tenkrát neobstarávalo žádné stupidní rádio, ale kotoučový magnetofon v
plavčíkově kabině, který kromě českých šlágrů nabízel i kvalitní zahraniční
bigbít. Co nám tenkrát vlastně chybělo? Zvláště při západu slunce, když
se koupaliště začalo rychle vylidňovat a my na dřevěných odpočívadlech
už několik hodin mastili mariáš nebo tisíc či ferbla? Snad jenom večeře,
nachystaná našimi maminkami, kterou jsme po příchodu domů zhltli, abychom
vzápětí vzali deku a zmizeli s ní do letního kina.
Je to všechno jenom
třicet let zpátky. Přesto, když si tyto řádky po sobě čtu, to zní jako
historky z jiného světa. Asi to tehdy úplně jiný svět byl...
Marek
Irgl |
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět
| |
| |
|
|
