 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02,
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03,
09/03,
10/03,
11/03,
12/03,
13/03,
14/03,
15/03,
16/03,
17/03,
18/03,
19/03,
20/03,
21/03,
22/03,
01/04,
02/04,
03/04,
04/04,
05/04,
06/04,
07/04,
08/04,
09/04,
10/04,
11/04,
12/04,
13/04,
14/04 |
|
|
|
|
|
| Téměř
utajené výročí divadla Schod |
 |
"Divado
Schod přivezlo z Valašského Meziříčí na slavičínské jeviště divadelní poetiku,
která je v té podobě, jak jí soubor vládne, dnes již vzácností. Divadlo
Schod se zrodilo L. P. 1973-74 a navázalo ve své původní tvorbě na divadla
malých forem, která rozčeřila divadelní dění šedesátých let. Dodnes zůstalo
této poetice věrné", napsal pražský divadelník a předseda slavičínské
poroty Milan Strotzer do druhého čísla letošní Amatérské scény.
A měl pravdu. Ve všem,
včetně onoho neurčitého vročení počátků divadla. Schod totiž skutečně vznikl
v roce 1973 a poprvé vystoupil v onom roce na Silvestra, ale za svůj skutečný
zrod považuje až 26. září roku 1974, kdy uvedl svou první "maloformáckou"
inscenaci Good by Jimi. Vznikl vlastně proto, že se lidé sdružení kolem
M-klubu rozhodli zkusit to v klubových prostorách i s divadlem, kterým
chtěli pouze bavit sebe a své diváky. V žádném případě však nechtěli dělat
revoluci, což ostatně dokazuje i název divadla, tehdy populární zkratkové
slovo, vytvořené z charakteristiky divadla jako SCéna Hravá Občas Dravá.
Ale z nějakého důvodu
i ta občasná dravost vadila už od samého počátku a tak ta zářijová premiéra
byla vlastně odloženou premiérou květnovou, z dosud nevypátraných příčin
v den konání zakázanou. Různé hrozby zákazu pak provázely Schod po celých
patnáct let a v tvrdou realitu se proměnily po inscenacích Ondráš, Juráš
a Guláš (1978) a Jánošík (1984), po němž byl Schod prakticky úplně umlčen.
A když se v roce 1989 zase ozval, přišla do toho sametová revoluce a všechno
bylo najednou jinak, byly jiné starosti a už to vypadalo, že je se Schodem
konec. Naštěstí nebyl.
Život přináší léta různá
- tučná i hubená. Já mám ta tučná léta ve Schodu spojena s konkrétními
inscenacemi a hlavně s lidmi, kteří k těm inscenacím patřili. Když pomineme
úplné počátky divadla, kdy se všechno, tedy ona divadelní poetika i lidé
teprve hledali, bylo první takovou etapou období kabaretu "Ej, vy české
luhy", tedy kolem roku 1975, kdy s námi hrála kapela Faunus, hudbu
skládal Franta Horký a hlavními hvězdami divadla byli Olda Tomášek a Dana
Vesková. Tehdy jsme postupně nejenom přestali inscenovat cizí texty a stali
se autorským divadlem, s vlastními texty i hudbou, ale také jsme tenkrát
zavedli dodnes používaný inscenační půdorys, divadelním kritikem Vladimírem
Justem pojmenovaný jako "klubový muzikál".
Ale jak už to u amatérských
divadel bývá, lidé se mění a tak i naše první hvězdy odešly a začínalo
se znovu. Kupodivu to netrvalo moc dlouho a zrodily se hvězdy nové, jejichž
hvězdným vrcholem byla v roce 1979 inscenace "Robinsohn z Krhové".
Těch hvězd byla tenkrát celá řada a pokud mám někoho jmenovat, nemohu zapomenout
na Jitku Volfovou, Irenu Matalíkovou a Sašu Zůbkovou, z muzikantů potom
na Zdeňka Jandíka, Luboše Nohavicu a Jarka Bartoně. Následovaly další odchody,
příchody a několik let sehrávání nového souboru, který měl svůj vrchol
v roce 1983 v inscenaci "Nejhloupější válka", v níž se zaskvěli
nejen jako hudebníci, ale zejména jako autoři písniček Vlasta Redl a Zdeněk
Skýpala a na jevišti M-klubu excelovali Ivana Seidlová, Irena Matalíková,
Luboš Gruber a Jirka Vymětal.
V následujících letech
nám toho už cenzoři moc nedovolili a tak jsme se po dramatizaci textů Františka
Smočka pokusili oslovit publikum aspoň přes pohádku, ale nebylo to ono.
A když jsme se v roce 1989 pokusili vrátit zpět k tomu, co jsme dělali
předtím, překazila nám to zase revoluce a divadelní stávka, kterou jsme
přerušili jen v roce 1991, při oslavách dvacátého výročí otevření M-klubu.
A pak ještě jednou, na přelomu let 1994 a 1995, kdy Pavel Krupa přivedl
do M-klubu několik mladých děvčat, k nimž se přidalo pár bývalých schoďáků
a nacvičili jsme hru "Smrt Caesarova". Hudbu k ní složil Zdeněk
Jandík a celé se to uskutečnilo pod hlavičkou "Schod II.", neboť
jsme si naivně mysleli, že je to začátek něčeho úplně nového. Ale nebyl,
protože děvčata odešla na studia a všechno usnulo do roku 2000, kdy jsme
vydali o Schodu knížku a v rámci jejího křtu jsme uvedli hru "Pohřební
ústav", po níž následovaly hry další, z nichž stojí za připomenutí
přinejmenším "Maryša - vdova Vávrova".
Dominantním autorem
hudby a tmelícím prvkem současné kapely byl a je Luboš Vrátník, ale co
je nejpodstatnější, kromě tradičních opor Ivany Bublíkové (Seidlové) a
Jiřího Vymětala, se na jevišti zabydleli už také mladí Julka Hlavenková,
Zdenka Miklová, Olga Tomečková, Ríša Šimčík a Milan Knápek a v hledišti
jejich vrstevníci.
Nedávno v televizním
seriálu o historii divadla Semafor radošíňák Stanislav Štěpka řekl, že
to, jestli se nějaká poetika opotřebuje, vám dá nejlíp poznat publikum.
To se Schodu naštěstí nestalo, protože jeho poetika není limitována generačně.
Jde, i přes ono občasné rýpnutí, o v podstatě optimistický a veselý pohled
na svět, který s věkem vůbec nesouvisí. Takže Schod má stále své věrné
publikum, které ho miluje. Na rozdíl od papalášů, kteří nemají rýpání rádi
a tak Schod nikdy nemilovali a nemilují ho ani teď. Schod sice hraje často,
vydal vzpomínkovou knihu "Divadlo Schod - pravděpodobný svět" a
dvě CD divadelních písniček "Lid se chce bavit" a "Asi tady něco
nehraje" a v knihách se o něm píše jako o součásti republikové divadelní
historie, ale na radnici ho nemilují. Nedávno jsem zjistil, že tolik opěvované
sokolské divadlo potřebovalo třiasedmdesát let k tomu, aby odehrálo tisíc
představení, a Schod jich bude mít za sebou v době třicátin bezmála pět
set, přestože třetinu této doby nehrál. Ale ani tato jeho píle pro radnici
moc neznamená.
Nevadí, Schod se už
naučil potýkat s nepřízní mocných. A ještě líp těch nemocných, kteří se
za mocné považují. Takže si to své letošní třicáté výročí oslaví tak trochu
utajeně a bez nemilujících hostů. A jak to slavení bude vypadat? Začalo
již 15. září derniérou hry Nejhloupější válka. Pokračovat bude 21. září
premiérou hry Smrt Caesarova a vše vyvrcholí 25. září reprízou hry Smrt
Caesarova a potom slavnostním večerem se křtem CD "Asi tady něco nehraje",
udělováním pamětních listů a dárků, udělením výroční noční vázy J. R. Krhovského
tomu či té nej ze současného souboru, promítáním videodokumentů atd. atp.
Nudit se schoďáci ani jejich hosté určitě nebudou.
Josef Fabián
Nejhloupšjší válka při svém prvním
uvedení.
O šikovné robky nebyla ve Schodu
nikdy nouze
Stálice souboru Jiří Vymětal... budí
svými uměleckými výkony v mladších kolezích posvátnou úctu až hrůzu.
|
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět| |
| |
|
|
