Jak budou vypadat vaše koncerty, uslyší na nich posluchači to, co se vám podařilo natočit?
   Radek: Na naší desce hostují vedle Roba Bochnika a Glena Hansarda ještě další hudebníci. Abychom na koncer-tech zněli stejně jako na nahrávce, přizvali jsme pro naše turné kytaristu Dana Ketnera. Ten se úkolu zahrát to, co jeho slavnější kolegové nahráli, zhostil výborně. Během podzimu odehrajeme nejméně  patnáct koncertů. Až od jara začneme uvažovat, co bude dál.
 
   Hodnotíte setkání s Robem Bochni-kem a Glenem Hansardem jako šťastnou náhodu?
   Radek: Celé to začalo před dvěma lety, kdy jsme se potkali na meziříčském festivalu Špalíček s irskými The Frames. Když něco děláš, tak tomu musíš věřit. A to je náš případ. I když se nám několik let nedařilo tak, jak bychom si přáli, a to ani ve studiu, nevykašlali jsme se na to. Pracovali jsme a pořád tvrdě pracujeme.
   Jiří: Když něco chceš, tak do dokážeš. A my jsme chtěli natočit živou desku, která by zachycovala věrohodně atmosféru naší muziky. Takovou jakou máme na koncertech. Dalo by se říct, že to byla náhoda a kus štěstí. Čekali jsme ale tak dlouho, až to přišlo. To co za tím stálo, to byla ta naše cesta. 
 
   Měnili byste něco na nahrávce Šrámů?
   Jiří: Všechno dopadlo tak, jak jsme to chtěli. Určitě se najdou detaily, o kterých víme, že by mohly být udělané lépe. Využili jsme ale toho času, který jsme ve studiu měli, a s výsledkem jsme spokojení. Nahrávání v horkém srpnu trvalo celkem devět dnů. Během tří dnů jsme natočili skladby,  ve zbývajícím čase se dotáčely nástroje a mixovalo se. Měli jsme s sebou taky člověka, který byl na stejné vlně jako my a navíc je ve studiu světová třída.
Radek: Točili jsme už řadu nahrávek po různých studiích. Ale výsledek byl vždycky hrozně studený. Záleží totiž nejvíce na tom, alespoň nám, jaká se ve studiu vytvoří atmosféra. To jsme chtěli. Ve Studiu C v Ostravě jsme měli skvělé podmínky a chovali jsme se přirozeně jako ve zkušebně. Výsledek je na albu slyšet.
 
   Co bude dál. Vyšla nová deska, co by se mělo změnit?
   John: Mělo by to rozbít ten začarovaný kruh, kdy tě nechtějí do klubu, protože nemáš desku, a desku nikdy nenatočíš, protože nehraješ koncerty. To by mělo konečně padnout a těšíme se, že si konečně zahrajeme. Chceme taky koncertovat více po klubech v Čechách. Navíc je ta deska odrazem našeho vývoje. Snad příslib pro další snahu pokračovat v práci.
 
   Desku jste vydali u Indies Records, tam se rozjíždí spousta talentovaných kapel...
   Radek: Spousta talentovaných tam ale taky dojíždí. Po pěti letech jsme dokázali dát dohromady to, co hrajeme na koncertech. Další práce už by neměla být výběrem, ale skutečná deska, kterou vytvoříme. Měla by to být konečně práce na konkrétní věci a s konkrétní atmosférou.
   Jiří: Byla by blbost říct, že po vydání naší první desky vyděláme prachy a budeme slavní. Chceme, aby nám to umožnilo hrát a potkávat se s lidmi na koncertech, to nás baví.
 
   Jak se vyrovnává Rauš s mňágovskou minulostí kapelníka (Radka)?
   Radek: My jsme se tím paradoxně vždycky museli ohánět, aby nás do nějakého klubu vůbec pustili hrát. Tak je to bohužel s pořadateli. Musel jsem jim po telefonu vyklopit, co hrajeme a jediné, co zabíralo, byla moje muzikantská minulost spojená s Mňágou. Kdybych to neřekl, tak si nezahrajeme. To je svět reklamy a na to slyší i pořadatelé. To se doufám po vydání desky Šrámy změní. Už se k té zavedené značce zkrátka nechceme vracet. Naše Muzika nemá s Mňágou nic společného. Je to historický fakt, nic víc.
   John: Snad už je konec tomu, kdy na plakátech hlásaly nápisy něco o koncertu kapely exkytaristy Mńágy nebo dokonce o Mňáze revival. Ti lidi pak šli na náš koncert už s tím, že jdou na druhou Mňágu. Ta deska bude snad znamenat konec spojování Rauše s Mňágou a pořadatelé i lidé nás začnou brát  jako kapelu s vlastní muzikou.
 
   A co budete říkat na plakáty typu: Kapela, která nahrála desku se slavným Glenem Hansardem?
  John: S tím se dá počítat. Nepřekvapilo by nás to, ani by nás to nebolelo. Setkání s The Frames je pro nás hodně osudové, takže to k nám teď nějak patří.
   Jiří: S Frames jsme kamarádi, spolupráce s nimi není programová a není minulostí. Proto mi nevadí, když nás s nimi budou spojovat.
   Radek: Lidi jsou u nás navíc odkojení komerčními rádii a televizí. Frames u nás zatím nikomu moc neříkají ani v klubech. Lidi je  neznají, takže se snad nebude opakovat ta věc jako s Mňágou. 
 
   Hrajete spolu v této sestavě tři roky, co se změnilo nejvíce?
   John: Když srovnám Rauš před lety a teď, tak už nejsme se vším hned spokojeni. Pracujeme na naší muzice a je to slyšet.
 
   Říkáte, že byste chtěli více komunikovat s publikem. Není to jen fráze?
   Radek: Není to fráze. Když přijdou pohodoví lidi na koncert, tak já to vnímám tak, že je to jedna velká společná párty.
   John: Jednou se nám stalo, že pořadatel tohle naše motto o rozbíjení bariéry mezi pódiem a publikem napsal na plakáty. Naštěstí se nám pak na tom koncertě povedlo vytvořit výbornou atmosféru. Nejsme žádní baviči. Ale chtěli jsme tím sdělit, že muzikou chceme něco předávat, to  je  pro nás víc než narvané sály. 
   Jiří: Zkrátka, když někdo z nás začne chodit po stropě, tak věřím, že všichni v sále to zvládnou taky.
 
   Píšete si sami muziku i texty a je to v nich slyšet...
   Radek: To, co hrajeme, je naše životní filozofie. Ne vždy se ale trefíme do vkusu publika. Samozřejmě si zakládáme  na muzice a chceme, aby zněla kapela dobře. Ale hlavní je pro nás  výsledek, který jsme schopni předat i s tím pravdivým, co jde z nás.
 
   Chtěli byste, aby vás muzika živila?
   Jiří: To určitě chceme
   John: Bylo by to fajn. Chceme být klubová kapela, která se muzikou uživí. To je cíl každého, kdo se chce živit tím, co ho baví.
   Radek: Rozhodně. Mě nebaví normálně pracovat. (smích) Dělám v práci denně devět, deset hodin a pak trávím další hodiny ve zkušebně a k tomu mám rodinu. To je hrozný nápor a vždycky to něco z  toho odsere. Stojí to čím dál více síly, ale pořád to stojí za to. Ideální by bylo zahrát si deset koncertů měsíčně a vydělat si na živobytí stejně jako ve fabrice. Je za tím trocha štěstí a spousta práce, která tě pak ale stoprocentně uspokojuje.
 
   Jste splínaři?
   Radek: Hlavně když přijde podzim. I deska se jmenuje Šrámy. Jsou to ty šrámy, které se nám v životě přihodily. Písně na ní nevznikaly za den. Věci, o kterých hrajeme, jsou prožité.
   Jiří: Vždycky člověka něco žere a my to v naší muzice máme.
      Aleš Linduška (foto Martin Fišnar)
 

Výherci soutěže o CD Šrámy: (meziříčské prosíme o vyzvednutí ve Vinotéce Vinopolis na Mostní ulici, přespolním zasíláme poštou): Tereza Hynková, Petr Libosvár, Kristýna Streitová VM, Dana Kristlová, Trojanovice, Adam Zbiejczuk, Brno.