 |
Starší
čísla |
|
|
 4/01,
5/01,
6/01,
7/01,
8/01,
9/01,
10/01,
11/01,
12/01,
13-14/01,
15-16/01,
17/01,
18/01,
19/01,
20/01,
21/01,
22/01,
23/01,
01/02,
02/02,
03/02,
04/02,
05/02,
06/02,
07/02,
08/02,
09/02,
10/02,
11/02,
12-13/02,
14-15/02,
16/02,
17/02,
18/02,
19/02,
20/02,
21/02,
22/02,
23/02,
24/02,
01/03,
02/03,
03/03,
04/03,
05/03,
06/03,
07/03,
08/03,
09/03,
10/03,
11/03,
12/03,
13/03,
14/03,
15/03,
16/03,
17/03,
18/03,
19/03 |
|
|
|
|
|
| Červený
kříž: "To už tak v životě někdy bývá" |
 |
Nedávno proběhla
sdělovacími prostředky šokující zpráva o atentátu na pracovníky Červeného
kříže v Bagdádu, ale ta je ve zpravodajství o jeho činnosti výjimkou a
lidé pomoc této organizace vítají a váží si jí. Kdykoliv se totiž
ve světě něco semele, kdykoliv dojde k nějaké katastrofě, nikdy nechybí
u likvidace jejích následků také Červený kříž, právě teď například pomáhá
v zemětřesením postižených oblastech Alžírska. Ostatně i u nás si všichni
pamatujeme Červený kříž zejména z období posledních dvou velkých povodní
a pamětníků činnosti zdravotních hlídek sester Červeného kříže v nehezkých
uniformách na různých akcích, na kterých se sešlo hodně lidí, na různých
oslavách či závodech valem ubývá. Měl jsem prostě dojem, že o Červeném
kříži v našem městě teď příliš slyšet není a tak jsem se rozhodl zajít
se na něj zeptat přímo za předsedkyní meziříčské organizace paní Marií
Jánkovou. A abych v tom měl jasno, zeptal jsem se nejprve na jeho úplné
začátky.
Můžete mi organizaci
Červeného kříže ve městě přiblížit?
Když jsem si četla v
naší kronice, zjistila jsem, že ve Valašském Meziříčí byla organizace Červeného
kříže založena již v roce 1918 jako v jednom z prvních měst v republice
a že v dobách své největší slávy, tedy před druhou světovou válkou, patřil
k největším organizacím ve městě a měl v něm a v okolí přes tisíc členů.
A podobně tomu bylo i po válce, když jsem tam v necelých osmnácti letech
vstupovala já. Zdravotnické hlídky Červeného kříže nechyběly nikde a tak
jsem si na přelomu let 1948 - 1949 udělala základní kurs a brzy po něm
i instruktorský kurs v rámci tehdejší Moravské župy Červeného kříže v Brně.
Ty kursy byly důkladné a dlouhé, ale byl o ně tenkrát velký zájem.
Co jste ponejvíce
dělaly?
Tenkrát byly organizace
Červeného kříže ve všech větších továrnách a město bylo rozděleno do čtyř
organizací. Jedničkou bylo Valašské Meziříčí - horní město, dvojkou bylo
Krásno od dnešní Masarykovy ulice směrem ke Krhové, trojkou Krásno - Křižná
a čtverkou Krhová. Ale jako instruktorka jsem školila zájemkyně o práci
v Červeném kříži nejen ve městě a jeho bezprostředním okolí, ale také třeba
na Bečvách a ve Frenštátě. Vzpomínám si, že například v Zašové, kde nám
pomáhal obětavě pan František Mičola a kde jsme spolupracovali se Samaritány,
tenkrát do našeho kursu chodilo šestašedesát občanů. Byli jsme schopni
a také jsme poskytovali kvalitní první pomoc, přestože tehdejší vybavení
k jejímu poskytování i naše možnosti odpovídaly dané době.
A jak jste na tom
v současné době?
Když se po listopadu
1989 rozpadla Národní fronta, neměl o nás najednou nikdo zájem. Naše organizace
v továrnách zanikly a zanikly i další organizace, takže z původních 132
organizací v bývalém vsetínském okrese jich dnes existuje pouze 32 a z
toho několik jenom na papíře. A nezanikly pouze organizace v malých vesnicích,
ale nedávno například v Rožnově pod Radhoštěm. V našem městě ještě jsme
a pracujeme, ale jsme už většinou v pokročilejším věku a tak už se věnujeme
hlavně školení, například v rámci autoškol, což dělají dvě naše speciálně
vyškolené členky, ale školíme každého, kdo o nás má zájem, například pracovníky
Severomoravské energetiky a dalších podniků a také škol. Letos na jaře
jsme na pokyn ústředí školily žáky osmých a devátých tříd základních škol
od Rožnova až po Kelč a proškolení těchto 1.316 žáků nám dalo dost zabrat.
Zájem o školení první pomoci zachraňující život je někde velký a někde
menší, je to případ od případu. Pravidelně školíme například na městském
dopravním hřišti pro Dům dětí a mládeže, ale tam děti nejen školíme, ale
také je připravujeme na různé dopravní soutěže a na těchto soutěžích potom
děláme rozhodčí, vedle toho na tomto hřišti zdravotnicky zajišťujeme všechny
větší akce. Ale například také Sokol využívá naše služby. Obecně lze říci,
že zejména první pololetí každého roku máme činností tolik, že občas ani
nevíme kam dřív.
Takže je o vaši činnost
zájem?
Zájem by určitě byl.
Zejména v poslední době v rámci obnovované civilní ochrany a dalších bezpečnostních
aktivit města požadavky na nás přibývají, ale jak už jsem řekla, jsme už
většinou starší a pouze s obtížemi schopné dělat to, co jsme dělaly dosud,
a nic víc. Nemůžeme svou dosavadní činnost rozšiřovat, dokud svou členskou
základnu neomladíme, ale zatím nevíme, kudy na to. My totiž vykonáváme
svou činnost zadarmo a přitom ten, kdo se do ní chce zapojit, musí nejprve
absolvovat dvanáctihodinové školení ve Vsetíně a zaplatit za to přes šest
set korun. A tomu školení musí obětovat jeden celý víkend, neboť jindy
není možno dát zájemce o práci v Červeném kříži dohromady. Takže zatím
uvažujeme alespoň o obnovení školních hlídek, ale to chce spolupráci se
školami a ne všechny o ni mají zájem. Vždy v listopadu jsou na Vsetíně
pořádána školení pro učitele - zdravotníky, kteří po absolvování kursu
dostanou příručky a mohou žáky školit. Když má učitel o tuto práci zájem,
jako je tomu v Základní škole Masarykova, jejíž žáci mají v těchto dovednostech
úspěch i v soutěžích, tak to potěší.
V úvodu jsem se zmínil
o vaší účasti na povodních, řeknete mi k tomu něco víc?
Nevím, co by se ještě
dalo říci, snad jen to, že při těch prvních, v roce 1997 o naši pomoc nikdo
nestál a musely jsem se přímo vnutit. Ale potom nám dali na starost sklad
materiálu v kasárnách a my tam sloužily ještě tři týdny poté, co voda opadla,
neboť pak se zase nashromážděné zásoby posílaly do míst, kde jich bylo
třeba. Dalo nám to dost zabrat a bez pomoci vojáků bychom to nezvládly.
Ted už o nás na radnici ví.
Takže už je vše v
pořádku?
Jak se to vezme. Kdysi
jsme měli ve městě i vlastní dům na Žerotínově ulici, ale po zrušení valašskomeziříčského
okresu ho pražské ústředí prodalo. Když byla ve městě zrušena posádka a
město převzalo kasárna, nabídli nám tam pronájem místnosti, ale my nemáme
ani na telefon, tak kde bychom vzaly na nájem. Lépe jsou na tom ve Vsetíně,
kde je i po zrušení okresu naše regionální vedení s placeným vedoucím a
také tam mají zdravotní školu a díky tomu i několik mladých členů, ale
podporu města máme u nás stejnou, ne-li větší než vsetínští. Město nám
poskytuje nějaké peníze prostřednictvím grantů, takže jsme si pro naše
školení mohly koupit "andulku". V poslední době byl objeven sklad
zdravotnického materiálu první pomoci, ale moc toho v něm k použití nebude.
Takže jsme si například pro naši akci v rámci jarmarků, kdy chodíme lidem
měřit tlak, koupily pouze jeden tonometr a ten druhý používaný je soukromým
majetkem jedné naší členky. Také v našich brašnách, z nichž jednu máme
u nás a druhou v Centru pro zdravotně postiženou mládež, s nímž máme družbu,
musíme udržovat a obnovovat jejich vybavení.
Kde na to všechno
získáváte finanční prostředky?
Občas se nám podaří
najít nějakého sponzora a za peníze od něj pořídit nejen potřebné vybavení,
ale také například ceny pro různé soutěže. Také městský úřad nám pomáhá
a už nám kromě městských grantů pomohl také podat žádost o jeden grant
na školení u Ministerstva vnitra. A také se společně chystáme navázat nějakou
efektivní spolupráci se školami, v rámci níž bychom přes krizový štáb opět
chtěli obnovit dorostové skupiny na školách.
Jak to tedy vidíte?
Moc růžově ne, i když
jsem zatím zajistili všechno, co se po nás chtělo. Ale stárneme a ty snahy
o zlepšení jsou příliš malé a pomalé. Kdyby opět došlo k nějaké katastrofě,
měli bychom zasáhnout a účinně pomáhat. Ale i když k ní nedojde, měli bychom
i nadále školit a zabezpečovat společenské a sportovní akce. Ale kdo to
má dělat? Zatím uvažujeme alespoň o spojení s organizací v Poličné, ale
potřebujeme nové, mladé členy a to se nám zatím nedaří. K úspěšné činnosti
bychom potřebovali alespoň málo, například k tomu, abychom mohli novým
členům zaplatit základní školení, ale ani to málo zatím nemáme.
Takže možná jen proto,
že všechny zajímají pouze globální problémy a místní organizace Červeného
kříže jim připadá nepodstatná a ke sponzorování nezajímavá, budeme tu mít
po nějakém čase už pouze jeho ústřední výbor a na všechny zdravotně bezpečnostní
činnosti si budeme bezpochyby najímat profesionály, kteří vzniklou mezeru
v podnikání okamžitě zaplní. Nebo místní organizace Červeného kříže po
několika letech opět zakládat, což nás vyjde dráž, než mu pomoci přežít.
Ale to už tak v životě někdy bývá.
Josef Fabián
Marie Jánková
|
|
| | Top|
Chcete
zareagovat | Zpět| |
| |
|
|
