Kdy a kde ses poprvé dozvěděl o divadle Schod?
Julka: Když jsem se po ukončení střední školy vrátila domů, našla jsem nějaké povídání o Schodu v Šipinkách.
Luboš: Asi v polovině sedmdesátých let, když s divadlem hrála skupina Faunus. Pochopitelně v M-klubu.
Martin: V roce 2000 jsem hrával s jednou kapelou, kde občas přišla řeč na muzikanty z Canonu a Láďa V. o nich říkal: "Ti blbci zase hrají to divadlo."
Milan: Divadlo Schod jsem poprvé viděl už v roce 1983 jako studentík na Celostátní přehlídce klubové tvorby a to úplně náhodou, neboť mě jeden pan profesor požádal, abych na této akci dělal pořadatele. Vím dodnes, že Schod tenkrát hrál hru Nejhloupější válka a jako nevybouřeného pubescenta mě zaujalo, že poprsí dívčí části souboru zakrývaly trychtýře.
Ríša: Doslechl jsem se o něm v roce 2000 od přátel, kteří na představení Schodu chodili, a od Luboše Grubera, který s námi krátce zkoušel v hrachoveckém divadle.
Olga: O divadle Schod jsem věděla již odmala, protože jeho hvězda Jirka Vymětal je můj kmotr. Ale zajímat jsem se o ně začala až v posledním ročníku střední školy, kdy jsem se seznámila s Pavlem Krupou, který ve Schodu hrál.

Kdy a jak ses s tímto divadlem dostal do osobního kontaktu a stal se jeho členem?
Julka: Díky Pavlovi Krupovi jsem jednou přišla na zkoušku a už jsem ve Schodu zůstala.
Luboš: V roce 1980 jsme s Pavlem Zavadilem založili rockovou formaci CANON a Pepa Fabián nás oslovil, zda bychom nechtěli divadlo doprovázet. Kývli jsme, ale já jsem toho asi za rok nechal, protože pro mě byl rock důležitější a sdělnější. Vrátil jsem se zase až na výzvu Pavla v roce 2000 a jsem v divadle už pátý rok.
Martin: V roce 2003 mě oslovil Libor Hromada, pak jsem se zašel podívat na přestavení do M-klubu a bylo to.
Milan: Někdy v roce 2000 se mě zeptal Luboš Gruber, jestli bych nechtěl hrát divadlo, ale to ještě nebyla konkrétní nabídka. Potom přišly prázdniny v roce 2002, byl jsem s dětmi na táboře, Luboš mi tam zavolal a to už nabídka byla. Sice mě zaskočila, ale také potěšila, takže slovo dalo slovo a v září 2002 jsem už se Schodem hrál ve hře Vaši furianti.
Ríša: Již zmíněný Luboš Gruber mi v roce 2002 zavolal, jestli bych nechtěl ve Schodu hrát, tak jsem se plný očekávání vydal na zkoušku a byl jsem překvapen, jak mile mě přivítali. Asi si mysleli, že přišla posila. Jsem jim vděčný, že mě mezi sebou nechali.
Olga: Když jsem ukončila střední školu Pavel Krupa říkal, že divadlo hledá novou krev. Tak jsem na něj zaútočila, ať mě tam dostane, on mě vzal na zkoušku, já si hačla mezi ostatní a byla jsem přijata. Překvapilo mě, že nedělají talentové zkoušky. A také se mi ulevilo.

Co se ti na účinkování v divadle líbí a co nelíbí?
Julka: Možná nejsem úplně normální, ale zbožňuji ten pocit trémy, než vyjdu na jeviště. A také mám radost, když lidé v hledišti začnou reagovat, když se začnou smát a tleskají nám, miluji i zkoušky s kapelou a to, že si můžeme na jevišti zazpívat. A co víc, členové divadla jsou moje velká veselá rodina.
Luboš: Líbí se mi, že nám divadlo dává hodně příležitostí k hraní, líbí se mi, že hrajeme komedie, protože humoru a srandy není nikdy dost, ale nejvíc se mi líbí ocenění, které je pro hudebníka nejvyšší, potlesk diváků. Ale mrzí mě a nelíbí se mi někdy až laxní přístup herců k textům písniček. Asi si neuvědomují, kolik dá práce písničku vymyslet, zaranžovat, naučit ostatní a potom ještě slušně zahrát.
Martin: Byl jsem nadšený, že budu hrát s tak výbornými muzikanty, jako jsou Dalibor Hromada a Luboš Vrátník. Také se mi líbí, že se muzika, kterou děláme pro divadlo, dostane mezi lidi, protože na divadlo chodí hodně diváků. Ale nelíbí se mi, že se všichni, muzikanti, herci i režisér snaží, aby bylo představení co nejlepší a potom to všechno pokazí technika.
Milan: Líbí se mi lidé v divadle, nervózní režisér, ale také Berdův obarvený knír a Zdeňkova zmatenost, možnost improvizace... Nemáme tolik času, abych to všechno vyjmenoval.
Ríša: Líbí se mi práce se scénářem, jehož konečná verze snad ani neexistuje, neboť se během zkoušek i při představeních stále upravuje. Při představeních je to ještě o to lepší, že můžeme reagovat na diváky, že můžeme improvizovat. Někdy mi vadí malé jeviště, rád bych občas udělal víc jak pět kroků, a zpočátku jsem nebyl nadšen tím, že v divadle nemáme nápovědu.
Olga: Nelíbí se mi nedochvilnost některých členů, kterou vlastně okrádají o čas ostatní. A také bychom mohli častěji hrát. Líbí se mi naopak, že jsme taková banda stejně cáklých lidí.

Co ti účinkování v divadle vzalo a co dalo?
Julka: Dalo mi dobré přátele, sebedůvěru, radost a pravidelné pocity euforie, takže vlastně štěstí.
Luboš: Zabírá mi dost času, ale to mi nevadí, protože mě to baví a jsem pořád obklopen dobrými a veselými kamarády. A když je vyprodáno a hra se vydaří, co víc si přát?
Martin: Nevzalo mi nic, jen mi někdo pořád bere slivovici ze sklepa. Začal jsem znovu hrát po čtyřleté přestávce a hraním se odreagovávám od všedních problémů a živnostnických stresů. A pokud se nám ještě podaří nacvičit nějaký repertoár do bigbítu a občas si ho někde zahrát, budu šťastný člověk.
Milan: Vzalo mi poslední zbytky volného času, ale teď se věci změnily a už zase budu nějaký volný čas mít. A také mě vyléčilo z nezodpo-vědnosti, protože stoupnout si před nabitý sál, v němž tě většina lidí zná, a ještě je dokázat pobavit, to není žádná prča. Na druhou stranu jsem se seznámil se zajímavými lidmi a ověřil jsem si, že v divadle není malých rolí.
Ríša: Vzalo mi nějaký čas, něco peněz a někdy i nervy. A co mi dalo? Pro mě divadlo není jenom prostor, kde se mohu vyblbnout, a divadlo Schod mě učí improvizovat, zpívat a učím se tam také spolupráci a souhře na jevišti, která je pro dobré divadlo nutná.
Olga: Nevzalo mi vůbec nic a naopak mi strašně moc dalo. Jsem šťastná, že v divadle jsem, že mě vzali mezi sebe. Splnil se mi můj velký sen. Děkuji!

Co by nejvíc pomohlo divadlu v jeho činnosti?
Julka: Nějaký lék proti stárnutí a trochu větší podpora města.
Luboš: Určitě víc kázně. A při výběru nových herců by se mělo víc dbát na to, jestli zájemce umí alespoň trochu hrát a hlavně jestli umí zpívat. Prospěla by i lepší spolupráce herců a muzikantů při přípravě inscenací.
Martin: Možná větší reklama a víc peněz. Divadlo by mělo stoupat výš než je teď, ale kam až, to nevím. A měl by se zlepšit výběr herců.
Milan: Minimální, nejlépe žádná fluktuace v hereckém souboru a v kapele. A také by to chtělo rozšířit počet štací, na které divadlo jezdí hrát. Ale ono se o tom líp mluví, než se to dělá.
Ríša: O diváky nemáme nouzi, ví o nás a mají o naše představení zájem. Máme kde zkoušet i hrát, jenom bychom možná mohli častěji hrát mimo město, aby se o nás vědělo i jinde. A snad bychom si zasloužili i nějaké vystoupení v televizi. Ale to je jenom takový nápad.
Olga: Schází mi víc kolektivního rozhodování. Chtělo by to víc demokracie, ale o té se nedá ani mluvit, vždyť já a Julča máme dokonce zakázáno cokoli komentovat, aby Pepa neskončil s divadlem.

Co by nejvíc pomohlo meziříčské kultuře?
Luboš: Úroveň kultury, a nejen v našem městě, je závislá na množství finančních prostředků.
Milan: Ano, kultura, ať chceme nebo nechceme, je hlavně o penězích. A těch je vždycky málo, což  je škoda, protože bez nich sice možná i nějaké divadlo nacvičíte, ale nedostanete se s ním dál než za humna.
   Nevím jak pro koho, ale pro mě to byl poučný rozhovor. Také bych rád jezdil hrát po širokém okolí a třeba bych  se vydal i na nějaké divadelní turné, ale k tomu je třeba mít peníze. Ovšem s tou demokracií v divadle to není zas tak jednoduché, jak se některým hercům zdá. Protože všechna divadla, která to někam dotáhla, byla z pohledu herců nedemokratická. Jeden z nejlepších režisérů Jurij Ljubimov o tom řekl: "Věřím v disciplínu, a to nejen na divadle. Ať mají herci názory jaké chtějí, ale ať hrají, jak jim říkám. Když něco chtějí, vyslechnu je, ale ne při práci. Při práci musí dělat to, co chci já, a až potom můžeme debatovat." Ať se to hercům líbí nebo ne, platí, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. A protože to, co děláme, už není jenom zábava, ale také práce, platí Ljubimovova slova i pro Schod. I když je to práce špatně placená a vlastně prodělečná.
Josef Fabián

   Pokud se chcete i po tomto poněkud názorově chaotickém rozhovoru seznámit s valašskomeziříčským divadlem SCHOD blíž, tak si buď můžete prohlédnout jeho webové stránky www.divadloschod.cz, půjčit si videokazety s jeho hrami ve videopůjčovně Klímek na Poláškově ulici, nebo nějaké jeho představení navštívit. Rok 2005 zahájí SCHOD ve valašskomeziříčském M-klubu reprízou hry Smrt Caesarova 12. ledna a 26. ledna se koná premiéra další jeho hry Takový malý Gaskoněc. Lístky na tato i všechna další představení hraná v M-klubu si můžete koupit buď v účtárně Kulturního zařízení nebo, pokud budete mít štěstí, přímo před představením v šatně.
´

Lubomír Vrátník
 

Milan Knápek
 

Olga Tomečková
 

Richard Šimčík
 

Julie Hlavenková
 

Martin Pavelka